Tak schválně, kolik z vás zná Finy Diablo? Nepochybuji, že někteří ano, ale spíš počítám s tím, že většina z vás bude blíž myšlence, že jde o novou kapelu. Je to ale jinak, Icaros je již pátou deskouAč Diablo možná nehrají nic, po čem byste se normálně sháněli, pořízením alba rozhodně neprohloupíte! Album je jak časovaná bomba, tito Fini totiž nalezli ideální poměr mezi melodikou, agresivitou a tvrdostí.těchto snaživých Seveřanů. Pokud mám mluvit za sebe, setkal jsem se s nimi někde po vydání trojky Eternium a čtvrté album Mimic47 jsem si již nenechal ujít. A není to až tak dávno, co jsem Mimic47 oprášil, brouzdám po netu, náhodou narážím na Icaros a říkám si „Cože, Diablo mají nové album?“
Diablo produkují muziku, která sama prýští jejich původem téměř po prvních vteřinách. Výrazná a chytlavá melodika, časté podbarvování klávesami, stručné a úderné písně, kde je důležitý hlavní motiv a silný zpěv. A i když je ve skladbě třeba jen jedno hlavní téma, jenž provází celou skladbu, Diablo chytrým aranžováním a samotným průběhem skladby stále drží posluchačovo vědomí ve svých otěžích, protože celou postupně stupňují a gradují ji (Living Dead Superstar).
Ale co na Diablo baví a odlučuje je od zástupu soukmenovců? Písně od sebe

rozeznáte i přesto, že pocit „toto už jsem slyšel“ vyvstane, ne, že ne. Ale to se týká jen jednotlivých motivů, písně jsou od sebe dobře oddělitelné a vždy obsahují minimálně jeden ‘chcitoještějednou!’ motiv. Navíc muzika neuvěřitelně šlape, obsahuje tunu silných groovů, kde musím pochválit fantastickou rytmiku, ale vlastně i nevlezlou zpěvnost páně Nyglrda, který si nejednou vypomáhá sborovými nápěvy, díky nimž skladby nejednou znějí až hymnicky; fakt síla! Ale abych nebyl nařčen, že o muzice jste se dozvěděli prdlajs, zopáknu své žánrové zařazení a hodím Diablo do moderního metalu čerpajícího z thrashe a deathu. A když moderní, mám tím na mysli stylové přesahy do dnešních moderních žánrů, a tak je u Diablo možno zaznamenat populární sekačky (v Through Difficulties to Defeat a Hammer vyniknou díky dramaturgicky před ně správně zařazené Chagrin - asi nejjemnější píseň alba), hodně prolnutých kytarových linek a melodií, i atmosféričtější pasáže, ale ovšem opět v jejich vlastním podání obsahující silnou melodickou pachuť. A i

když není muzika Diablo nijak složitá, je dobře postavena na základních stavebních kamenech, které jsou dozdobovány nejrůznějšími oblázky, křemínky…
Diablo se podařilo nalézt ideální poměr mezi melodikou, agresivitou a tvrdostí. Vše dohromady jim díky fantastické dynamice šlape, celkově to i skotačí, chytá prakticky hned po prvním poslechu a co víc, navíc i vydrží a neoposlouchá se - kapele se totiž daří přenést veškerou energii i na obsah disku, a tak by mě samozřejmě moc zajímalo, jak Diablo znějí živě. A když navíc připočtete killer sound, kde hraje i basa (!), máte desku jak víno! Už teď jsem zvědav, zda Fini udrží dvouletou tradici mezi deskami, nemohu se 2010 dočkat!