Tak. Nová šleha od norských čertíků je tu a jak se pomalu ukazuje, jedna strana posluchačů je zklamaná a ta druhá naopak nadšená. Sám jsem zpočátku tápal… Když jsem poslouchal advance tape, nebyl jsem nějak nadšený. Vlastně jsem ho po druhém poslechu zahodil. Stejně mi to nedalo a po koupi velmi vkusně udělaného digipacku, jsem se do nové placky pořádně zaposlouchal. Nutno podotknout velmi důležitý fakt (pro ty, kdož ještě neví), že „hell-band“ zde doplňuje Pražský filharmonický orchestr. A na rovinu – skvěle.
Všechno začíná úvodní Allegiance, která vás doslova smete a udělá vám v hlavě pořádnou díru. Následuje Progenies of the Great Apocalypse, jejíž začátek je jako vystřižený z nějakého povedeného soundtracku. Zde se jako host představuje Abbath (ještě je k zastižení v jedenáctce Heavenly Perverse) z (pro někoho) kultovních bubáků Immortal. Koneckonců proč ne, jeho skřekot se skvěle doplňuje s Shagrathovým a místy je to fajn zpestření. Když jsme u Shagratha – tenhle chlapík je mi čím dál víc sympatický. Oproti minulé fošně využívá o hodně víc efektů na zpěv a místy je to solidní kanál, i když určitá výrazová podobnost s Devil Doll tu je (např. v Blood Hunger Doctrine). Při poslechu CD si všimnete ještě jedné, řekl bych, výrazné změny. Ubylo čistých vokálů basáka Vortexe (máme ho možnost slyšet jen ve dvou (!) věcech), což možná není na škodu. Tímto se stává jeho hlas opravdu výjimečně silnou zbraní kapely a když se objeví, vždy vás překvapí a potěší. Bicí Nicholase Barkera jsou samozřejmě skvěle zahrané i nahrané (oproti minulé desce jsou víc v pozadí – tudíž zapadají do celkového zvuku a nějak nevybočují), ale mám pocit, že se trošičku zastavil na místě. Tím ovšem nechci ani při nejmenším nějak naznačovat, že by byl špatný!!! Kdo ho viděl na živo (nebo na DVD) určitě před jeho výkonem smeknul, stejně jako já! Ale… je to prostě zkurveně přesný našláplý stroj, který asi nikdo a nic nezastaví! Dalším pánem na holení je klávesák Mustis, který se zde představuje v poněkud jiném světle. Řekl bych, že hodně pocvičil, jelikož jeho klavírní party jsou opravdu skvěle a bezchybně zahrané a některé jsou až dechberoucí. Totální „armageddon“ přichází v podobě Eradication Instincts Defined a to v pravém slova smyslu. Tahle věc je pro mě vrcholem CD a zároveň se songem Sympozium z minulé desky, myslím i vrcholem hudební tvorby Dimmu Borgir. Zde se ukazují „pražáci v orchestru“ jako výborný přínos pro jejich hudbu a oproti jiným podobným nahrávkám jsou zde jejich party i velmi slušně a „zle“ zaranžovány.
Celkově je možná z nahrávky cítit, že se kapela vrátila o pár let nazpět, ale to je jen pocit. Celek zní velmi zajímavě a vyváženě. Zvláště pak některé sbory působí hodně „apokalypticky“ a při začátku Unorthodox Manifesto máte pocit, že jste opravdu v nějaké zkurvené válce a sám Mr. Satan se svou paní Mrs. Smrtkou vám dýchají svým odporným dechem na záda, brrrr.
Death Cult Armaggedon určitě stojí za pozornost a případnou koupi. Doporučuji již zmíněný digipack, ale ne kvůli bonusu (jedná se o cover Bathory, jenže zde vcelku o ničem), nýbrž kvůli svému nádhernému provedení.

12/65:44