Odhlédněme teď od faktu, že na novinku Dimmu Borgir se čekalo dlouhých 8 let a že se po právu čekal průser jako Abrahadabra, což naznačoval i úvodní singl Interdimensional Summit. Nicméně Norové překvapili, průser se nekoná, a když navíc tvrdili, že se umělecky pohnou vpřed i vzad, tak v obojím měli pravdu.

Předně - Interdimensional Summit a celkově dost patetické pojetí sborů je asi jediná věc, která navazuje na Abrahadabra. Jinak se přiznaně (a povedeně!) čerpá z vlastní hlubší minulosti - velká většina alba, kupříkladu třeba taková I am Sovereign, svými riffy a atmosférou nejvíce připomíná In Sorte Diaboli, a i když to ani tenkrát ani s odstupem určitě nelze označit za vrchol jejich kariéry, tak tento návrat potěší. Ovšem jde se ještě dál - v úvodní The Unveiling se zhruba ve třech čtvrtinách stopáže zjeví pasáž, která svým jedovatým pojetím připomene Spiritual Black Dimensions a v podobném duchu nastoupí v The Empyrean Phoenix harmonické kytarové sólo středního tempa jak vystřižené z Enthrone Darkness Triumphant. Závěrečný orchestrální výtrysk emocí v Alpha Aeon Omega by i se svým blastbeatovým podkladem skvěle zapadl na Death Cult Armageddon. A že skutečný závěr v podobě intrumentálky Rite of Passage si za vzor bere Perfection Or Vanity z Puritanical Euphoric Misanthropia, o tom se snad nemá ani cenu bavit.

Nicméně ústřední duo Shagrath se Silenozem otevřeně přiznává i širší inspiraci v minulosti své domovské scény a i tady se znovu jedná o pravdivé tvrzení, stačí připomenout třeba satyriconovský groovy riff po úvodní sypačce v Ætheric, nesčetné množství riffů pak jakoby vypadlo z dílny raných Emperor či rovnou praotce Euronyma. Jedním z nejčastějších klávesových zvuků, které Gerlioz na Eonian používá, je typicky zastřená imitace xylofonu a kdo v tom nepoznal poctu raným Burzum, měl by si doplnit blackmetalové vzdělání.

Mnou v úvodu zmiňovaný pokrok vpřed pak reprezentuje zejména druhý singl Council Of Wolves and Snakes se šamanskými a etno prvky a nutno dodat, že se jedná v kontextu alba o zajímavý kousek a nakonec i ta proklínaná Interdimensional Summit je v rámci celku snesitelná a spolu s ostatními skladbami vytváří dostatečně zajímavou a barevnou kolekci. Ano, můžeme si odplivávat nad opulentními sbory a orchestracemi odkazujícími k tolikrát zmiňovaným Nightwish a jednoduchostí neméně často vzpomínaných Therion a v obojím budeme mít pravdu, ale bylo by hodně nefér přehlížet při tom návrat k původní formě a kvalitě této norské (dnes již bohužel značně prořídlé) party. Pokud jsem tu před 11 lety dával tehdejší horké novince In Sorte Diaboli 8 bodů z 10, nemůžu ohodnotit Eonian menším číslem, protože se dle mého názoru jedná o neméně kvalitní nahrávku.