Pražská Diphteria je jedna z mála kapel, co nás v pravidelném intervalu zásobuje novou muzikou. To je na české metalové scéně bohužel stále poměrně nestandardní stav a je to škoda. Chápu, tvůrčí procesy nejdou vždy ideálně a personálně to bývá taky na štíru. Naštěstí se tohle netýká Diphterky, neboť Roman, dnes víc než zaběhnutý pěvec a pevná součást kapely, se představil již na předchozím eponymním EP a pomohl posunout celou skupinu zase o kus dál.

Novinka The Human Exuberance přišla na světlo světa v parném červnu, kdy bylo těžké sotva dýchat, natož nějak smysluplně existovat a tohle načasování nemohlo být lepší. V tropech fungující mozek na úsporný režim dostal nečekanou ránu, protože kapela ve spolupráci se zvukovým mistrem Otynem připravila svůj dosavadně nejhrubší a nejmohutnější zvuk. Ihned mi na mysli přišli Američané Whitechapel, jenže ti jsou lemplové, protože na to potřebují tři kytary. To borci z naší stověžaté metropole si na to vystačí ve dvou. Nástroje jsou podlazené, ale nikoliv tak okatě, jak je v deathcore zvykem. On vlastně ani není důvod, protože tenhle žánr stejně kolem Diphterie jen tak probíhá.

Docela těžko se mi přesně definuje jejich styl a kluci tomu záměrně nepomáhají. Vyzobávají od všeho ty nejlepší inspirace a dokonale je přetavují pro svoje vlastní potřeby. Grindové exploze dají vzpomenout Švédsko a hlavně miláčky kapely Nasum. Do toho se míchají deathové polohy a pro kapelu tolik stigmatizovaný metalcore dá maximálně vzdáleně vzpomenout v základech pro groove pasáže, kterých je na desce nemálo. Celé jim to funguje na výbornou, což v jejich případě není žádná novinka, ale vysoký standard.

Posun slyším hlavně ve větší pečlivosti a smysl pro kompozici a jistou snahu o atmosféru. Už tak sveřepě a bezcílně netlačí buldozer vpřed, ale na správných místech umí zpomalit a vytvořit silný motiv jako například ve třetí (a mé nejoblíbenější) Parasite. Zde mi evokují polské Decapitated. Právě delší skladby na desce jsou více prokomponované, to samozřejmě vyžaduje dobrou hráčskou techniku, která klukům neschází. Dalším příkladem může být i vál Made to Kill, i když ten se paradoxně láme uprostřed pomocí jednoduchého breakdownu a vzápětí se znovu odpálí jak neřízená střela. Je to místy možná rozvážnější, ale právě tato snaha netlačit na pilu za každou cenu a více linky/skladbu rozvíjet, kapelu opět posouvá dál. Opakem jsou kratší skladby, které tvoří pevnou páteř desky, ty se neohlíží a míří ve zběsilém tempu na cíl, jak jsme u Diphterie zvyklí. Prim celé desky hraje i její stopáž, vymezených pětadvacet minut je úplně ideálních; ostatně letošní navrátilci Despised Icon na tom jsou podobně a deska má stejný, účinný efekt.

Pokud se trochu neobratně vrátím ke zvuku, další devizou nové kolekce je basa. Není nikde v pozadí, je čitelná a mnohdy skvěle dominuje jako např. v Monkey Dance nebo White Dogma. Jestli však mám najít nějaké to smítko na kráse, stáhl bych lehce bubny a vytáhl kytary, jinak vše v pořádku. A to i herně, neb se klukům povedlo přijít s nejkomplexnějším materiálem ve své historii a nebojím se je pasovat do role „českých“ Animosity, jejichž tvorbu mi vlastně připomínají nejvíc.

Hodnotit začínám na 85 % s velkým potencionálem to ještě zvednout. Je to stále ta extrémní Diphteria, jak jí známe, opět těžký kalibr, který se ale nebojí nalézat nové stezky. Zatím letošní tuzemský top!