Když jsem si tak někdy pročítal reakce MJC, teda teď už MM, dědkůch, na některé desky nových kapel, tak jsem z nich leckdy cítil takovou tu nostalgii po starých „dobrých“ časech a jasné sdělení, že ty dnešní kapely stoji za vyliž čehokoliv, hlavně však prdele. Asi to přijde na každého, kdy se až moc často odvrací s nechutí po prvním poslechu x-té kopie té podařilejší kopie originálu, hledá útočiště v minulosti a toužebně očekává jakoukoliv novou desku od kapel, který byly vždy tvůrci, nikoliv následovníci. Jasně, můžeme to taky nazývat zaprděností, netolerantností a neotevřeností k novému, ale co když to je jen prachobyčejná únava… i stokrát nic umoří vola. Asi jsem taky momentálně maličko víc už delší dobu ve fázi skepse z té šílené nadprodukce bezpohlavních desek bez špetky svojskosti a jakékoliv větší hloubky, a o to víc mě v těchto jarních dnech potěšil následovník jedinečného a geniálního díla Wings of Lead Over Dormant Seas francouzů Dirge.

Hned po první minutě a následujících šedesát čtyř a pár desítek sekund je jasný, že pánové jedni ovínění pokračují na Elysian Magnetic Fields přesně v tom duchu, v jakém skončili na předchozí parádě WoLODS. Monumentálnost, mohutnost, těžkost, neproniknutelnost, temnota a chlad. Přesně ty atributy, který dusí jako nekonečná řada nejbolestnějších okamžiků vtesaných do kamenný desky, pod kterou leží zbytek utrpením nezprzněné duše. Tentokrát nehledejte příliš chvil k oddechu, jestliže v předchozí tvorbě bylo možno tu a tam najít pár klidných míst, která dokázala tu tíhu nadzvednout, tak teď si Dirge ještě poskočí. Zhudebněný hluk hejn masařek létajících nad zdechlinou. Larvy budou tam, kde mají být, v tlejícím mase. Vůbec veškerý elektronický spodky zní jako ty nejvíc znepokojující zvuky z říše hmyzu. A kdybys byl, můj milý čtenáři, čirou náhodou nadšený entomolog, tak věř, že (ne)lidský řev tě znepokojí určitě. Dirge umí jedinečně budovat atmosféru pomocí proplétajících se kytar a jednotvárnějších bicí, jako když fascinovaně koukáte na kolébaný lísteček masou vody a najednou ho něco vám neznámého a nebezpečného stáhne do temných hlubin – řev – a nikdy nepustí. Oba zpěváci projevem svých hlasivek na můj vkus až moc šetří, ale když vykřičí do hypnotických vln kytar těch pár slov, tak zabíjí.

Elysian Magnetic Fields není tak ohromné překvapení jako předchozí deska, je zde znát nezanedbatelné ovlivnění tím nejzajímavějším z předchozí tvorby kapely. Zlá ruka by i mohla napsat, že se zde najdou i náznaky opakování, ano, někdy máte pocit, že už tohle člověk někdy od Dirge slyšel, ale jen na malý okamžik, aby byl vzápětí utvrzen, že to byl opravdu jen malý okamžik v životě lidském.

Dirge jsou pro mě druzí Neurosis, ne v hudbě jakou hrají, ale hlavně v tom, jak těmhle hromotlukům věřím každou notu, každý slovo, jak se v jejich tvorbě zrcadlí jejich nejtemnější já, příběhy jejich životů, který, kdyby ze sebe nevykřičeli, tak se možná stane něco zlého. A nebýt jich, tak se možná stane něco stejného jim podobným, kteří nemají dar křičet.