Ta Francie, ta Francie, vínko, ženy, sebevraždy… Dirge a jejich čtvrtá deska Wings of Lead Over Dormant Seas k celkové dokonalosti. Kapela vznikla roku 1994 v Paříži a z počátku drtila industriální metal ne nepodobný Godflesh či Pitschifter, aby však vývojem opustila nekonečný prostor výrobních hal polámaných strojů a přes hypnotickou třetí desku And Shall the Sky Descend se zrodila do klaustrofobické stísněnosti k smrti odsouzené obsluhy polámaných strojů.

Asi se budu opakovat, teda určitě se budu opakovat, ale což, i Ježíšek prďel. Tahle deska vám nedá nic zadarmo, první poslechy se možná můžou rovnat nudnému přemítání o bum čvacht tématech, možná i o smyslu nesmylu, leč najednou je to jak rána pěstí na solar, zalapáte po dechu, zarazíte si štěrk hluboko do dlaní, vdechnete zvířený prach, suché patro pokryje chuť olova a na vteřinku pocítíte sílu absolutní nicoty, abyste pro zbytek času objevili tu nezměrnou zbytečnost existence. Dirge propojují klasičtější, pomalý a na slovo skoupý doom/sludge metal s ne až tak výraznými atmosférickými spodky, ale dovolil bych si tvrdit, že jejich objevování je jedním z největších pokladů na desce, přestanete vnímat ubíjející rytmiku, ale sklouznete do nekonečného světa zvuků, hluků, smutků, pokřivených hodnot a žalu.

Wings of Lead Over Dormant Seas obsahuje dvě CD, na prvním je pět skladeb, tudíž 61:45 času hudby, a na druhém šedesát minut muziky v podobě jedné epochální a experimentálnější pecky jak dlouhatánský řemen všech řemenů. Takže dvě hodiny rochnění za cenu jedné, no neberte to! A v žádném případě zde neplatí laciné triky reklamních podvodníků, když píšu čtyři plnohodnotné půlhodiny, tak je to tak. Opravdu je až s podivem, že taková nálož nepřestává nudit, ba naopak, víc, víc, příště přidat. Dirge jsou rozmáchlí, loudají se kolem, splétají klubka z ostnatého drátu, které vás v pravý okamžik přinutí spolknout, jen krev, žaludeční šťávy, nestrávená potrava a řev. Jojo, řev, zpěv je velká porce zážitku, na desce se až tak moc nekřičí, nezpívá, ale jakmile je hlas vypuštěn, beznaděj, beznaděj, tlukot a třas. Ohromná síla. Je také velice slyšet s jakou svobodou jsou jednotlivé skladby komponovány, žádné hranice, žádné omezení, jen a jen tvůrčí volnost.

Už první geniální kousek, teda spíš kus, Méridian ukáže proč, kdo by čekal po pekelném rozjezdu, kdy Dirge ukáží ve veškeré nahotě nitro trhající zpěv, valivé rify a energii k umírání, zklidnění natolik, že se nebojí ztichnout a v šepotu kytary a zvuků nechat jen pár minut znít kosmický činel. A šup jsme zpět, mrd ho tam, rif jak kráva, peklo pokračuje. End Infinite, myslím, že tady naplno prokouknete styl Dirge, výrazný kytarový motiv, basa jak tornádo, úspornější bicí a hlavně ty elektronické spodky, ale nemyslím žádné tucatuca,Stačí odmítnout, přijmout tu prázdnotu, nechat promluvit svou (ne)přirozenost…tuhle krabičky spájel určitě samotnej rohatej a nářadí mu podával ten nejkrásnější anděl-žena široko daleko. Jsem si tak nějak vzpomenul na starou Anathemu, samozřejmě bez těch smyček. Épicentre, hohooo, tak to je strach, naříkaní kytar, dialog beze slov, gradující zpověď, hrubá a na plnou hubu. Zpěv a pohled na jasnou a slunečnou oblohu, který se láme skrz vodní hladinu… pak vše utichne. Doom, zkáza, záhuba, zánik, možná osud, valící se ozvěny v Lotus Continent, spad, totální ignorace pudů, sražen smutkem, zrazen srdcem, smrt. Nádherné tříštění a exploze emocí, minimum výrazů o to víc významů. Doom metal! Cink, cink, cink… A je tu závěr první hodinky, Nulle Part, snad maličká předzvěst toho, co se bude dít na druhém disku. Dr. Jesus a pohlazení rukou ženy, slabost, mráz, láska a ztráta. Je až s podivem, co někdy dokáží dvě slova, brrrr, úplně přeběhl po zádech. Dirge zde předvádí svou ambientnější tvář, opakující se čistý zpěv, možná bych se nebál maličko přirovnat k Jesu, ale neberte to nějak moc vážně, jen takový nástin.

Wings of Lead Over Dormant Seas, celá hodina, dlouhá a klidnější cesta do tmy. Naplno se zde projeví skvělý tah v angažování hostů, jmenovitě houslí a trubky. Nástroje stvořené pro předávání těch nejhlubších a neveselých pocitů, i když u trubky je až s podivem, jak to funguje. Prvních třináct minut je jeden velký ohňostroj vybledlých barev, příběhy, příběh, brnkající kytary, monotoní basa, housle a vypjaté vyprávění. Skok, let, náraz a ticho. Pohřeb, pláč, náraz a žal. Vlastně celá pecka je střídání částí s nějakou strukturou, rytmem a ploch zvuků, možná snad takový něžný noise, ale asi přeháním, i když, ten nářek, ten nářek počítačů. Chladné abstraktno versus život.

Zprvu jsem se bál té ohromující délky, ale Dirge se povedlo něco, o co se mnozí pokoušeli a určitě i další budou pokoušet, leč mnohdy neúspěšně, a to sdělit myšlenku, emoci a hlavně nenudit. Smekám. Skoro bych řekl, že Wings of Lead Over Dormant Seas (myslím obě dvě desky) je naplněno jen a jen negativními pocity, žádný usměv, žádný klid, žádný odpočinek. No ju, ono to tak i bude.

PS: Mimochodem, jedno z nejlepších alb, co jsem za hodně dlouhou dobu slyšel!