Dokonalým důkazem, že vymetání šuplíků není pouze specialitou muzikantů může být tato recenze. Jojo, to je tak, když se prostě sejde lenost, nedostatek času, skleróza na všechny způsoby, a tak podobně. Postiženými jsou tentokráte Disfigured Corpse, jejichž disk mi zapadl ve stole tak hluboko, že hlouběji snad už to ani nešlo. Takže chlapci, omluva veliká a za vznik tohoto článku poděkujte panu direktchorovi, který do mne tak dlouho ryl, až jsem se do vás pustil.

A to doslova, protože, upřímně řečeno, jsem na chuť vaší hudbě z CD nikdy nepřišel. Živě to je jiná, jeden se může bavit, vyblbnout se do sytosti, ale z disku, byť má něco lehce nad půl hodiny (naštěstí), to je prostě kolovrátek a chybí potřebný švih, jaký mají kupř. spřátelení Ingrowing (ti mne už pro změnu zase unavují ale živě). Výhrady bych měl ke zvuku, a v první řadě ke způsobu nazvučení zpěvu, který je hodně zahuhlaný, což je s podivem vzhledem k tomu, že se točilo v Shaarku, který patří (na naše poměry) mezi nadstandardní studia. Vláďa Třískala zde nedosahuje ani zbla energie elitního frontmana a v jeho hlasu postrádám onu potřebnou dynamiku, kterou v dnešní době předvádí mnohá, třeba zatím jen spoře ochmýřená, HC omladina. Disfigured Corpse vedle nich působí hodně rozpačitě a všedně a nezachraňuje to ani potřebný nadhled, který by již za léta svého působení měl být jejich devizou. V těsném závěsu za vokálem jsou bicí, u kterých rovněž marně slídím po kapce tolik potřebné pestrosti.
Ale abych jenom nehanil a nespílal, Mankind Collapse má i svá pozitiva. Mezi ta nej bych (paradoxně) zařadil především oddychové záležitosti Texas Cowboy a punkem načichlou Gotta Go, z nejpovedenějších „disfigurovek“ pak The Poisoning, Demanding Attention,

Piggy Bank, Shit Star a Two Fathers (takovýhle nářez bych uvítal po celou desku). Trochu málo na na kapelu s více jak 10-ti letou existencí, že?
Abych trochu obhájil výsledné hodnocení, které je přeci jen poněkud vyšší, než by se dle samotného textu nabízelo. Disfigured Corpse mi totiž svým způsobem přijde trochu líto. Tuzemská kapela hrnoucí to tímto způsobem, navíc nějaký ten pátek, přímo nutí k tolik nepopulárnímu srovnávání s mohykány stylu zpoza hranic (a konkrétně mám teď na mysli jisté Ostrovany). A nutně bude prohrávat, protože, byť si (víceméně) generačně odpovídají, handicap promítající se do nohsledovství v našich zemích prostě přežívá.