No nebudou to mít fanoušci Disperse a jejich čtyři roky staré desky Living Mirrors s novou deskou Foreword věru jednoduché, natožpak ti, které si kapela získala debutem Journey Through the Hidden Gardens, ti by měli na Disperse rovnou takřka zapomenout.

Za dobu od předchozí desky Jakub Žytecki stihl vydat sólovou, nutno podotknout famózní desku Wishful Lotus Proof, odjel turné jako doprovodný kytarista Pliniho, kde supportovali Cynic, a kapelu překopal nejen po personální stránce. Zůstal jen Rafael, který se nad muzikou svým jemným hlasem přelévá a vlaje, a pokud se o Disperse dosud mluvilo jako o Polácích, dnes už jsou Anglo-Poláci, protože krom nového basáka Bartosze Wilka rytmickou sekci uzavírá Mike Malyan - ano, borec, kterého znáte z Monuments nebo třeba The Algorithm.

Jaká je Foreword? Dost procítěná, snová, jemná. A rytmicky, snad i přispěním Malyana, velmi úderná. V konkrétních chvílích muzika neuvěřitelně šlape, nejde ale o djentové paternování, jak byste možná očekávali, bubnování je pestré a hravé, kytary nezasekávají, deska je na druhou stranu též velmi popová, chilloutová a strukturálně drobená na části. Metalových – v jakékoli podobě – pasáží je zde minoritně, stejně jako u nových Animals as Leaders nějaká ta zkreslená kytara. Ne však pro riffing, ale pro barvu zvuku. Víc než o metalové kapele bych tentokrát o Disperse mluvil jako jazzem silně ovlivněných prog pop-rockerech (např. Sleeping Ivy, nebo v souvislosti s klipovou Tether v diskuzi někdo dobře zmínil rockery The 1975) a někdy tomu napovídají i slova.

„There's So Much Beauty in This World
 Sometimes I Feel Like My Heart
 Is Going to Explode

There's So Much Beauty In This World
 Sometimes I Feel Like My Heart
 And Yours Are Part Of It All“

(závěr úvodní Stay)

Je to špatně? Jak pro koho. Část fanoušků určitě bude zklamána, i já jsem na začátku moc nevěděl, jak s deskou naložit, ale jejich většina se nakonec pro svou otevřenost s proměnou kapely nejspíš smíří, protože ať je výraz kapely jakkoli jiný, či dokonce chtěný nebo úmyslně směřovaný (nechme stranou osobní preference, o muziku tu jde především), zní přirozeně, uvolněně, nikde nezadrhává a emoce jsou čisté, silné a hladí po duši, ačkoli Disperse místy zní jak boy-band. Nitro Disperse zůstává neměnné, jen vyjadřování je odlišné.

V něm se Disperse soustředí na vyjádření esenciální podstaty nápadu, jsou spíše spoří a nezatěžují posluchače neustálým vrstvením linek (nejen zvukových, i nástrojových), jak tomu často u současných progových spolků bývá. Užijete si muziku, její flow a je jedno, zda si ji pustíte sami do sluchátek, při jízdě v autě nebo na párty s kámoši.

S tím souvisí i zvuk. O kytaře jsem již mluvil, ale i klávesové party Rafaela, pokud se dají takto nazvat, zní jinak. Prakticky u nich totiž absentují melodie a linky, spíše s kytarou, nejzaznamenatelněji asi v pianu, tvoří souzvuk, ačkoli v něm obecně není moc poznat, zda se jedná o kytarové efekty, programming nebo skutečně tóny bíločerných klapek. Samozřejmě se ale primárně staví na Jakubově kytaře a zvukovém inženýringu, který je hodně povedený včetně famózního zvuku bicích.

Netrváte-li na tom, aby kapely nutně držely svůj na začátku „zvolený“ směr a sami – hudebně – nestojíte na místě, máte rádi změnu a neobyčejnost, může se dost dobře stát, že vás Foreword kreativitou a náladou doslova uhrane. Pryč s předsudky, žijte hudbou.