V albu měsíce jsem naznačil, že Poláci někde musejí mít líheň na (metalové) muzikanty. Ale že dnes už dvacetiletému Jakubu Żyteckimu v době jeho prosazení se na hudební, resp. kytarové scéně bylo snad pod 15 let, to už na denním pořádku není. O něčem to také svědčí. Jakub jako muzikant asi nebude jen druhý Malmsteen (čti: přehrávač not), protože dnes, když skvělých hráčů je všude plno, pro toto prosazení se člověk potřebuje víc než to. Je třeba mít feeling a trošku i svůj styl. A pokud někdo takový má kapelu, zájem ze strany posluchačů na sebe nenechá dlouho čekat.

Když Disperse vydali debutní album Journey Through the Hidden Gardens, dá se říct, že okolo mě jen prolétlo. Když ho poslouchám dnes, nedá se říci, že by ve mě vyvolávalo pocity jiné. Nápady tu jsou a muzika hraje, ale nějak na mě jeho kompletní, až na jazzové a andromedí úlety, víceméně standardně progový obsah vyloženě nefunguje, viz třeba pohodičková Far Away. Nelíbí se mi tolik zvuk a i přes hráčskou vyspělost je cítit spíš než skladatelská nezručnost určitá zajetost a podřízení se žánru. Na vině jsou především delší stopáže skladeb, rytmika a způsob zapojení kláves, ale i tak je to album doporučeníhodné. Už jen pro skvělou kytaru. (Fanoušky Sun Caged, Lemur’s Voice ad. by mělo potěšit.)

Ale uběhly ani ne tři roky a Disperse jsou zpět a v obměněné sestavě. Adaptovali se době a hudbu posunuli moderním směrem. Nechci psát, že dospěli, ale možná se našli. Nezaleží na tom. Living Mirrors je prostě pořádná porce muziky. Hodinový exkurz, nejdříve ne úplně zalézající pod kůži, protože muzika je silně diverzifikovaná. Sporadicky tak Disperse před sebou zavřeli dveře té rozrostlejší metalovější obci (jakože Drýmí generaci), ale zase, i když je tu (pouze!) na první poslech dost moderního djentu (ne v tradiční podobě, jen základy některých kytar a ambience), tím získali na originalitě, takže se těším, co z tohoto žánru ještě zajímavého vypadne. A kapela si je toho nejspíš i vědoma, jelikož na svůj profil umístila heslo „DISPERSE - most dispersed prog sound ever…“. (Některým kapelám zkrátka sebevědomí nechybí. Ale nic proti ničemu, když je proč.)

Jednak, věrni jménu kapely (disperze znamená rozptyl, rozklad), mají tentokrát noty „v drážkách“ neuvěřitelný záběr, jednak z celé té porce vám v hlavě ulpí jen malá část nápadů, protože se až tak jednoznačně nejedná o klasickou písničkovou formu. Living Mirrors se totiž musí poslouchat v celku a až na poněkolikáté to celé dá smysl. Už jen proto, jak je deska nápady napěchovaná a jak se vzájemně překrývají. Rozkryje se hudební i zvuková rozvrstvenost nahrávky, celková emotivní náplň a  dostane vás i zpěv klávesisty Rafała. Ten je i přes moderní djent/groove úseky, kde byste jinak asi čekali vypjaté polohy a refrénování, stále civilní a neuvěřitelně konformní. Snad je to tím, že Rafał jako muž od bíločerných klapek nebude z moderně groove těsta, ale toho klasičtěji progového, kdy jeho projev by seděl ke kdejaké rockové kapele. Působí přirozeně, klidně, a i když zpívá nosnou linku, nikde na hlas netlačí a zní příjemně i proto, že jeho linky do hudby nepůsobí jako naroubované. Toto nevylézá hned, ale až s postupným odhalováním věcí, jež v hudbě jsou. A těch je tu hodně. A různých.

Novinka Poláků totiž může zaujmout kdekoho. Kdekoho, kdo má rád barevnou a hravou hudbu. Emotivní hudbu. Čili jazzmany s trikami Allana Holdsworthe, fúzaře, kteří rádi Cynic nebo Exivious, artrockery lačnící po Maryllion, Pink FLoyd nebo King Crimson, milovníky progresivního rocku, protože jsou tu cítit třeba takoví Riverside, se kterými Jakub jel jako hostující kytarista tour, ale i modernisty dychtící po Periphery nebo Animals as Leaders, obdivovatele nejen klasičtějšího progressive metalu nebo ctitele sólových alb hudebních ikon (třeba Stevea Vaie), ale ani tak Living Mirrors není žádný epic sólo epos. A i přesto, že album v největší míře komponoval Jakub, není zde tím hlavním mužem. Hudba a nástroje v ní promlouvají veskrze společně. A silně expresivně (už zase mířím k té nepísničkové formě) a s důrazem na dynamiku, akcentaci i detailní gradace a atmosféru. Samozřejmě že písně svou pevnou podobu mají, dovedu si však v režii Disperse představit individuální koncerty založené vždy jen na jednotlivé z písní. Jsou tu místa, kde je přes sebe koláž několika linek/zvuků kytar až se vám hlava točí, kosmicky ambientní, elektronické i jazzíkové party, ale i rozvleklé plochy plné zasněných nálad, překvapí vás klávesy a těžké noty jak z pera Planet X, ale nikdy tu není místo předem odhadnutelné. Jasně, to vše ta free-jazzová forma. A především díky kytarám, tedy hlavně těm vyhrávaným na pozadí a po boku toho hlavního, co se tu děje, nahrávka (nejen zvukově) zní neuvěřitelně živě, radostně a meditativně. Když se pak podíváte na začátek tohoto odstavce, i přes všechny ty žánry, které jsem úmyslně jmenoval, deska zní odlehčeně, pohodově, přirozeně, žádná křeč.

Living Mirrors je sen každého pisálka. O albu se totiž dá psát a psát, k čemu by to ale bylo. Proto, nejen pro již uvedený žánrový obsah nechci více konkretizovat a žádnou ze skladeb někam přiřazovat, album si poslechněte sami a názor si jistě utvoříte vlastní. Zmíním jen geniální Message from Atlantis, Enigma of Abode, Touching the Golden Cloud a AUM, ale věřte, Living Mirrors samo nic neodhaluje, ale ani neskrývá, jen čeká, až si v něm to své nej najdete vy sami. Neposlouchá se sice hned úplně jednoduše, ale pro maximálně emotivní zásah na mé nitro, jako komplexně dokonale opracované hudební dílo a především pro pocit, že mi k nohám skládá čirou esenci hudby, nakonec oceňuji známkou nejvyšší, i když bych nějaké ty droboty vytknout mohl. K čemu ale, když lepší album letos dost možná nevyjde.