Cesty páně Dina Cazarese jsou nevyzpytatelné. Znovu a znovu startuje nové kapely a projekty. Z jeho snahy člověk může mít pocit, že se s novými lidmi snaží dobývat nové, neprozkoumané hudební území. Následný výsledek však potvrdí obecně známou pravdu, že tak jako komunismus, tak i kytarová hra Dina se nedá zreformovat.
Fear Factory, Brujeria, Asesino, Roadrunner United a nyní Divine Heresy. Po čistě grindcorových aktech se rozhodl vytvořit něco ambicióznějšího, vybírá extrémního

hráče par excellence - Tima Yeunga - a sám dobře ví proč. Potřebuje totiž instrumentalistu, který vládne velkou rychlostí; především noh, jež potřebuje k podpoře svých charakteristických riffů. Tim se na desce neukájí, předvádí to, co Dinova specifická kytarová hra vyžaduje. Tommy Vext z dalekého New Yorku Bleed the Fifth nazpíval v intencích současného metalcoru; silácký řev pravého chlapáka je tu a tam v refrénech vystřídán pěknou melodickou linkou. Nutno však dodat, že jeho projev silně připomíná staré dobré Fear Factory......
......stejně jako i samotná hudební náplň Divine Heresy. Zajisté, je to mnohem rychlejší, agresivnější (viz titulní otvírák), ale čekat od Cazarese mohutný záchvěv progrese je to samé jako chtít po praseti, aby mluvilo rusky. V klepačkách (že jich na albu je!) je slyšet momentálně populární melodický death metal á la Skandinávie lehce přetransformovaný do jeho US verze. A v takové Impossible is Nothing je na místě hovořit o zřetelném vykrádání

vlastních nápadů. Ale aby se jen nehanilo... Lídr skupiny ví, jak nenudit. Je to již matador, který dávno zná postupy, jak postavit fungující píseň. Dokáže známé momenty své tvorby umně proložit blastovým motivem nebo vhodným klávesovým podbarvením (This Threat is Real). Pro hledače je to však hodně málo.
Divine Heresy jsou jakýmsi obohaceným hybridem Brujerie a Fear Factory. Fanouškům druhé zmíněné kapely, kterým současná tvář přijde unylá a mdlá, je to vhodná alternativa. Přesto, ani ona dlouho v jejich přehrávačích nevydrží.

P.S.: Perlička pro zasvěcené na závěr: Bleed the Fifth začíná přesně stejným výbuchem jako první deska Hate Eternal. Náhoda nebo si to prosadil pan Yeung? .:. 7/10