Psát cokoliv o rok staré desce, tomu se říká recenzentské faux pas. Ale co, viděno z té pozitivnější stránky, dvojku Divine Heresy je nyní možné srovnávat s mnohem známějším Cazaresovým dítkem - posledním albem Fear Factory, Mechanize. Od doby, kdy vyšel Bringer of Plagues, se nicméně mnohé změnilo. Cazares hobluje v obnovených Fear Factory, druhá a zásadní polovina Divine Heresy, Tim Yeung, už to naplno bouchá v legendárních Morbid Angel, u kterých to po letech konečně vypadá na vydání nové desky.
U debutu Bleed the Fifth jsem na téma Dinovy invence a chuti

měnit zaběhlé standardy psal toto: „Čekat od Cazarese mohutný záchvěv progrese je to samé jako chtít po praseti, aby mluvilo rusky.“ Po poslechu Bringer of Plagues se zdá, že „charašó“ a „spasibo“ už zachrochtat pašík umí. Na prodiskutování cen ropy to však zřejmě stačit nebude. Ale nevadí, apriorní skepse byla větší.
Dvojka si to totiž vynahrazuje tlakem takové síly, že nepřipraveným posluchačům budou padat plomby z úst. V podstatě ještě o něco více než na debutu nakopli sypačkového oře a vydali se prérií rychlostí okolo 220 bpm. Ano, zase ten indiánský šílenec za bicí soupravou. Album startuje kulervoucí hitovkou Facebreaker s úvodním riffem vypadnuvším snad z dílny Beneath the Massacre, slipknotovsky melodický refrén pro změnu píseň směruje do širší posluchačské obce. Cazares na albu používá o něco méně svých typických průtrsů hraných na jedné struně, nebojí se melodických vyhrávek a (světe, div se!) dokonce sóluje. I když koník Bringer of Plagues v podstatě pije vodu ze známých zdrojů, vesele řehtá do rytmu thrashově nadrbaných kvapíků, jejichž přesnost nekompromisně určuje bezchybný Yeung (viz neskutečná nakládačka v titulní skladbě a Monolithic Doomsday Devices).
Vnímáno při zpětné revizi Mechanize, na něm se Cazares přizpůsobil pevnému

hráčskému módu Fear Factory; i když i tam je čas od času slyšet, že by snad nejraději hrál nasypaný melodický death metal. Na příkladu páté Redefine je zřejmé, že Dinovi jde o to zkrotit dva protiklady – nakažlivé melodie, chytlavost a deathmetalovou rychlost a nekompromisnost. Jen je škoda, že oba světy pokládá do stejné šablony a v závěru desky (podobně, ale přesto o něco méně než na debutu) jí už zkušenější posluchač prohlédne.
Rezimé: Bringer of Plagues, druhý díl stále aktuální Dinovy bokovky, nabízí strhující cyklonádu a intenzivní řežbu, která v podstatě až na několik výjimek do konce desky nepoleví. Čistě zpívané polohy nového pěvce Travise Neala rovněž už nezní tak sladkobolně a nebál bych se u tohoto počinu použít slova „výplach“. Škoda těch písní Letter to Mother a Enemy Kill zbytečně nastavujících délku jinak akurátního CD. Pak by byl výsledný dojem ještě lepší. Přese všechny nevyřčené zápory (implicitní obeznámenost s Cazaresovým stylem hraní, repetitivnost, jistá dávka předvídatelnosti) se jedná o povedený matroš. Palec nahoru a na závěr píchnutí do českého vosího hnízda. Když už se nebojíme kritizovat ty za velkou louží, kdy u nás konečně vyleze na povrch podobná nahrávka?