Na první pohled neznámý jméno. Ostrý přejezdy po hmatnících, který se vzdalujou do závratnejch vejšek. Kytary spolu dejchaj, jedna nozdra nemůže bez druhý, proplétaj se těsnějš než siamský dvojčata. Vyhejbaj se zářivejm melodiím, chuť studenýho železa obalenýho vetřeleckou protoplazmou – zkus, kam až jde pružinu harmonie na vysokejch tónech natáhnout. Nemusí se vrátit zpátky do původního tvaru. A sílu tahu umocňuje absurdně vyšponovanej vokál, naříkání, ve kterým není ani špetka smutku, ale spousty jedovatejch slin. A prostor definujou maximálně účelný, strukturující bicí. A atmosféra se blíží nebezpečně přetaženýmu sarkasmu někde na hranici absurdity. Tušíš? Jo, Doomsday Student jsou tříčtvrtinový pohrobci noise-rockovýho kultu Arab On Radar.

Pokračování je to víc než důstojný. Tradice disharmonickejch kytarovejch duelů ve vysokejch frekvencích je teď snad dotaženější než kdy jindy, šerm na úrovni, výpady, kontry, unisóna, protizóna - aby taky ne, když trápení strun začlo už někdy kolem roku 94, různý struny na stejný ruce, různý ruce na stejný struně – ta sehranost je místy až k neuvěření. Což vynikne hlavně zejména ve spojení s ortodoxním uctíváním zákonů repetice. Tatam je občasná nahodilost v pojení nápadů z dob dřívějších, uctívá se opakovaná, bezchybná, bezcitná struktura. Pravidla. Repetice. Repetice jako úklid zašlejch mozkovejch komor. Repetice jako otec myšlenky. Repetice jako drobnej krok dopředu. Repetice jako stupňování obrátek. Repetice jako katarze. Repetice jako osvobození. Repetice jako osvobození. Repetice jako osvobození. Repetice jako osvobození. Repetice jako osvobození...

Takže, i přes změnu jména se pokračuje v nepříjemně skvělejch nápadech, který míchaj vysoký frekvence, kytarový souboje a teatrální vokál plnej politický nekorektnosti. Tentokrát daleko víc podle jasnejch pravidel, vybočení se trestá seknutím pravítkem přes prsty, nejsi už přece děcko, kterýmu se plete pátý přes devátý. Tak si dej pozor.