Doomsday Student vydali svojí první desku v roce 2011, kdy s Jumper´s Handbook víceméně plynule navázali tam, kde skončila jejich předchozí kapela Arab on Radar. Když teď v prosinci vydali novinku A Self-Help Tragedy, byl jsem překvapený, jak dlouho jim to dohromady vydrželo – z prvotiny jsem měl pocit, že se staří známí dali dohromady, aby si na chvíli připomněli, jaký to bylo za mlada zlobit. Natočit jednu dvě nahrocené desky, pár turné, při kterých se kapela vyblbne, a pak to zabalit. Ale třetí deska během pěti let je na světě, takže Doomsday Student evidentně mají závažnější hudební ambice.

Po poslechu novinky musím říct, že jsem rád, že jsem se s krátkou trvanlivostí kapely mýlil. Ne že by se snad děla nějaká hudební revoluce, staví se tu pořád na stejných základních (noiserockových) kamenech - kvílivé kytary se proplétají s přeafektovaným zpěvem, spletenec, kterýmu dávájí směr jednoduchý, úderný bicí smyčky. Ale nápady mají tu správnou halucinogenní sílu a ve většině případů se dá říci, že během života kapely zrají, spíš než by se jen opakovaly.

A Self-Help Tragedy je tak snad nejchytlavější deska, co Doomsday Student zatím natočili. Je to umně vybalancovaná směs odporné, slizké atmosféry s nakažlivou chytlavostí – kytary se kolem sebe točí jak úhoři, proplétají se a opakují, dokud se hlavní motiv nezaryje hluboko do podvědomí. Oproti minulým deskám je tu méně odboček a překvapení, důraz se klade na důslednou prezentaci jednoho až dvou nosných nápadů. Ty se opakují, lehce obměňují, dokud se neotiskne i ta poslední kytarová  kudrlinka. Tenhle minimalističtější přístup jde Doomdsay Student k duhu, jednotlivé nápady jsou celkově šťavnatější a dostávají potřebný prostor k tomu pořádně vypláchnout mozek. 

Celkově je tedy A Self-Help Tragedy zatím asi nejdotaženější deska kapely. Minimalističtější přístup ke skládání se rozhodně vyplatil, úspornost dala v plný kráse vyniknout kytarovým zhůvěřilostem, který v minulosti občas trochu zapadaly pod množstvím not.