Bude nejlepší začít přiznáním, že na tuhle desku jsem se fakt hodně těšil, byť s lehkými obavami, jestli to bude pořád „Ono“. Přece jen Om od Negură Bunget (jejichž poslední tvorba po odtržení tvůrčího jádra - Hupogrammos a Sol Faur - zní poměrně „béčkově“ a nestojí příliš za pozornost), byl skutečně mistrovský kousek na poli (nejen) atmosférického black metalu a vyrovnat se mu, či ho dokonce jakkoliv překonat, se zdálo být velice obtížným úkolem. Ochutnávkové EP Valea Omului, ze kterého se zde obě dvě skladby (Zuh a Cumpăt) objevují v prodloužených a pozměněných verzích, mě více než příjemně navnadilo a pak… další 2 roky čekání. Stálo to za to?

Už ambientní začátek úvodní, více než 16timinutové Jind de tronuri (v překladu cosi o „touze“ a „trůnech“) mně naplnil očekáváním velkých věcí, které se pak - zvláště s přibývajícími poslechy, kdy do sebe vše začalo zapadat - skutečně začaly dít. Skladba několikrát jakoby končí a začíná, což mi přišlo zpočátku lehce podivné, neustále se proměňuje, několikrát graduje, zvláště mě překvapil jakýsi folklórně/tribální konec, který zní, jako by byl nahráván mimo studio – někde ve volné přírodě, při nějakém rituálu či slavnosti. Když už jsem zmínil pojem „tribální“, musím pochválit skvělou práci bicích Ovidiu Mihăiţă a vůbec všech perkusivních nástrojů – zvláště toacă (to jejich „prkno“) je do skladeb zakomponováno vždy příhodně a účelně. To samé platí o dalších folklórních nástrojích – cimbálu, xylofonu, různých flétnách apod. Často mi u různých „rozjuchaných“ folk metal kapel vadí jejich samoúčelné používání, u Dordeduh se tento „neduh“ nevyskytuje, tradiční nástroje jsou naopak použity střídmě, zapadají do celkové zvukové mozaiky a o žádném „juchání“, kýči apod. také nemůže být ani řeč.

Od časů Negury oba kytaristé vyspěli i co se týče techniky, je tu poznat progrese v hraní na jejich nástroje – různé hrátky se změnami rytmů, kytarové „sekání“ a proplétání se různých harmonických a disharmonických linek. Rozhodně se to ale neděje na úkor atmosféry, ta je stále všeprostupující. Příjemné, klidné, vybrnkávané, až ambientní pasáže a melodie jsou střídány blackmetalovými vichřicemi (popravdě jsem zvláště po EP už takovéhle sypanice nečekal), vše je do sebe krásně zakomponováno, muzikanti evidentně vstřebávají vlivy ze spousty (nejen) metalových a rockových subžánrů, drží to ale všechno pohromadě a dává smysl.

Zmínit lze rozhodně i práci a přínos baskytaristy Flavia Misarăşe. Krásně „kulatý“ zvuk jeho bezpražcovky je doslova lahůdka a hlavně, na kolik blackmetalových nahrávek s tak výraznou a nápaditou basovou linkou si vzpomenete? Co mě bavilo právě již na Om a pokračuje i nadále, je také práce s klávesami (častý to kámen úrazu atmosféričtějšího black metalu). Svým zvukovým rejstříkem a aranžemi skvěle zapadají do textury, (spolu)vytvářejí tajemná ambientní „intermezza“, jinde dodávají pocit jisté vznešenosti a majestátnosti. Až mě kolikrát napadlo, že takhle citlivě s nimi uměli pracovat snad jedině sami slovutní Emperor. A když už jsme u nich, cítím zde občas i určitou podobnost, co se týče jisté mystické, přírodní atmosféry zamlžených lesů, a to hlavně s veledílem Anthems to the Welkin at Dusk. To ale berte s rezervou, už jen proto, že Dordeduh jsou dostatečně sví a prostě „jiní“. Celkovou náladou působí nahrávka také jaksi vyrovnaně, svobodně a volně, Dordeduh si nepotřebují hrát na žádné „bubáky a hastrmany“, když dojde na agresivnější party, přijdou mi spíše jako zhudebnění ničivých přírodních sil – bouří, povodní…

Když se vrátím k jednotlivým skladbám, až po více posleších jsem docenil krásnou, ambientně „vyklidněnou“ E-an-na, mnoho nádherných pasáží mají i Pândarul, Calea roţilor de foc i Flăcărarii. Jedinou trochu slabší (myšleno oproti celku) je zde z EP předělaná Cumpăt („Rovnováha“), která se mi líbila víc ve své původní („vyváženější“) podobě, zde je v jakési svižnější, v některých místech podle mě až moc uspěchané verzi, na druhou stranu se stále jedná o dost fajn kompozici s několika velice povedenými motivy. Oproti tomu Zuh se mi v upravené, obohacené a skvěle gradující podobě líbí hodně a jedná se o jednu z nejlepších (minimálně) žánrových skladeb, jakou jsem kdy slyšel. Spolu s první velkolepou Jind de tronuri a Dojană patří mezi to nej, pod co se zatím duo Hupogrammos a Sol Faur podepsali. Zmíněná klipovka Dojană („Pokárání“) zde tvoří až jakési „outro“ (naživo většinou „intro“) - jediná skladba, kde nejsou přítomny kytary, zato si užijeme troubení na tulnic(e), perkusivní nástroje, cimbál a Hupogrammův skvělý čistý vokál a vlastně bych se nebál mluvit o jistém hitovém potenciálu.

Album je ale stejně nejlepší poslouchat jako celek, jedna skladba často plynule navazuje na další, vlastně až po delší době jsem se podíval na celkovou stopáž a zjistil, že Dar De Duh má mamutích 78 minut! Není moc tak dlouhých nahrávek, které bych zvládl poslechnout v kuse, což o něčem také svědčí. Prostě mě to dočista pohltí, splynu s tím a vyplivne mně to až po doznění posledních tónů a zvuků.

Opomenout nesmím rozhodně vokály. Hupogrammos vládne poměrně specifickým stylem řevu, nejedná se o typické blackové skřehotání, používá často hlubší, občas až deathovější polohy (slyš brutální začátek Calea roţilor de foc), sálá z něj, stejně jako z instrumentální složky, ta pravá, primordiální a (zase to slovo) přírodní divokost. Na druhé straně kontrastuje s taktéž skvělým čistým zpěvem. Co se týká bezproblémového zvládání obou těchto poloh (a to i naživo), napadlo mě přirovnat ho k rumunské, blackmetalové verzi Mikaela Åkerfeldta z Opeth (u něj myšleno v lepších časech jeho hrubého vokálu – někdy okolo BP). Zpívá se i nadále v rumunštině, které sice nerozumím, to mi ale rozhodně nevadí, dodává to nahrávce další dávku tajemnosti a „jinakosti“. Jisté pokusy o překlad a sem tam nástin vysvětlení názvu či části textu od kapely samotné naznačují, že jde i nadále o různá přírodně-kosmicky-mystická, esoterická, numerologická a spirituální témata. Do konceptu zapadá i skutečně nádherný obal (zvláště u vinylové verze je to hotová pastva pro oči) s jak jinak než převážně přírodní tématikou.

Produkční stránka se mi také dost pozdává, ve studiu si s ní určitě dost dlouho hráli a poměr syrovosti, špíny, čistoty a vyváženosti jednotlivých nástrojů je tak akorát. Vytknul bych možná jen lehce utopené činely, jinak je ale nazvučení bicích (hlavně ty kopáky jsou občas „dobrá morda“ :) ) i ostatních perkusivních nástrojů velice povedené. Občas se ale v těch nářezovějších pasážích stejně nemůžu ubránit dojmu, že zvuk předchozího EP byl o trošku lepší, možná mohutnější (?), ani ale popravdě nevím, jak bych to přesně charakterizoval; usoudil jsem to také až po několikátém poslechu, a to spíš při snaze „hledat mouchy“ a kriticky srovnávat. Každopádně doporučuji poslech z kvalitní aparatury, v tomhle případě se to určitě vyplatí.

Otázkou je, jak k Dar De Duh přistoupit a jak ho hodnotit. Pokud by se jednalo o debut začínající kapely (což i svým způsobem je), na „mušky“ bych nehleděl a neváhal bych asi sáhnout po absolutoriu, na druhou stranu pokud na něj budu pohlížet jako pokračování toho, kde „mozky“ kapely skončily na Om (kterým je také), bylo by o něco nižší. Takže se budu subjektivně řídit svým pocitem a tolik nesrovnávat, celková nálada nahrávky je mi jednoduše hodně blízká a já jim tu Transylvánii prostě žeru i s navijákem.