Začněme trochou historie. Někdy po vydání (až příliš) nadšeně přijaté desky Om (2006) se členové rumunské folk/blackmetalové kapely Negura Bunget rozhádali a rozhodli se ukončit činnost. Bubeník Negru měl pokračovat se svým ještě folkovějším projektem Din Brad, kytaristé Sol Faur a Huppogramos založili Dordeduh. Nicméně Negru nakonec vyřešil konec Negury po svém, po odchodu dvou výše zmíněných pánů dobral novou sestavu a vyrazil například na BA 2009.

Loni vydala Negura jednak Măiestrit, předělávku starší Măiastru Sfetnic, a nové dílo Vîrstele Pămîntului. Nové dílo trpí mnohými neduhy - starými a, ano, i novými. Přehnané ambice – opět se stopáž pohybuje kolem hodiny. Mistr Negru se nejspíš zbláznil do Wardruny a teď se snaží být lidovější než transylvánský vesničan ze začátku 19. století, takže značná část alba je vyplněna čistým rumunským folklórem. A zbytek takovým normálním blackem, který je podbarvován (mne) iritujícími soundtrackovitými sbory.

Loni také vydali Dordeduh vynikající dvouskladbové EP Valea Omului. Předem bylo avizováno pokračování v odkazu NB, ale s větším posunem, než je normálně mezi alby. („It is normal for musicians to evolve and develop with every album released, but our goal is to push forward this natural development and to make Dordeduh distinguishable from our musical past.“) Slibuje kdekdo, málokdo sliby plní, a když už tomu věnuji tolik času, je jasné, že Dordeduh uspěli a posunuli se. Výrazně. A to mezi nejužší elitu progresivního (ehm… whatever) blacku.

Od prvních momentů zaujme parádní zvuk, prakticky bezchybná prokomponovanost a bicí Sergia Pontiho (ex-Ephel Duath). Od moderního blacku k rituálnímu folk-ambientu se přechází naprosto plynule, občas ještě se zastávkou na trochu post-rocku. Prvních šest minut uběhlo jako nic a už je tu druhý song. Teď můžu vyzdvihnout třeba krásně se prolínající kytary, zapadající tradičnější blackové pasáže nebo čistý zpěv, samozřejmě v rumunštině. Konečně tu máme tolikrát vyzdvihovanou tajemnou atmosféru (Dordeduh znamená něco jako touha po duchu a nálada hudby tomu tak nějak odpovídá). Všechno pěkně svěží, nové, jakoby se Huppogramos a Sol Faur oprostili od nějakého závaží, které je drželo při zemi. Snad neměli v nové kapele co ztratit, snad je brzdil Negru.

Velice chytrá, propracovaná, vícevrstevná, přitom nepřeplácaná věc. Pánové snad konečně dokonale využili svůj potenciál. Jestli bude mít následující řadovka pod 50 minut, zamíří do TOP5 roku.