Když cokoliv, co děláš, děláš s naprostým zaujetím a věříš tomu naprosto skálopevně, nesmíš s tím nikdy přestat. Pravidlo, kterého se tvrďáci z Louisiany velmi pravděpodobně drží. Phil Anselmo se totiž na nové nahrávce noří do stále hlubších a nebezpečnějších močálů v povodí řeky Mississippi a nic jej nepřiměje k tomu, aby si svůj neradostný úděl jakkoliv odlehčil. Přesně takové týpky mám totiž velmi v oblibě. Druhá část aktuální EP trilogie kapely DOWN jej představuje v ještě rozervanější a životem zdrchanější hlasové poloze, než tomu bylo u všech předchozích děl.

V sestavě DOWN již chybí kytarová stálice Kirk Windstein, který se již rok věnuje pouze svým CROWBAR, nicméně na materiálu to poznat není, protože všichni, kdo mají tuhle sebranku v oblibě, již od debutu Nola vědí, že pokud není plně připravena, pak raději nic nenahrává. Dostáváme tedy další sadu šesti nanejvýš zatěžkaných songů, které se plazí jako půltunoví aligátoři po bahnitém břehu v oblastech proslulých nejenom nebezpečnými krokodýly a dotěrným hmyzem, ale i neodvratnou skutečností, že se zde kult voodoo stal už dávno součástí každodenního života. Vedro je tu tedy k padnutí, to vám povídám.

Jižanští obdivovatelé BLACK SABBATH se tak ve druhém dějství své čtvrté kapitoly ukazují v nejlepším možném světle, vždyť si všechny songy vzal znovu pod patronát zejména Peeper Keenan, kvalitní skladatel, který naopak DOWN před lety upřednostnil před pozicí lídra u jeho minulého působiště, u stylově tak trochu spřízněných CORROSION OF CONFORMITY. Prostě se zde opět dočkáme přesně toho živelného a nanejvýš bouřlivého projevu, jaký od nich známe z nedávné minulosti. Nicméně mám pocit, že jisté jedovatosti, nebo chcete-li strašidelné atmosféry, zde ještě trochu přibylo. DOWN jsou prostě americký metal hraný s naprostým odhodláním a vášní, takže pokud někdo čeká příklon k nějakému modernímu ozvláštnění či výrazné aranži, zatraceně se plete.

Hutné a podlazené riffy jdou doslova na dřeň a úpěnlivý Anselmův projev dodává písním na patřičné šťávě, nemluvě o naprosto skvělých kytarových sólech, kterými jsou všechny letošní songy vyšperkované. Ty samozřejmě vychází ze sedmdesátkového pravěkého heavy metalu, ale při tvrdosti a energii DOWN zde k této kapele sedí spíše označení jako sludge, doom nebo stoner metal. Michaelu Thompsonovi se i tentokrát, stejně jako v případě prvního dějství, podařilo ve studiu docílit výtečného dunivého soundu, který před sebou valí hromadu nakumulované energie a bortí vše, co mu přijde do cesty, což stvrzuje hned úvodní sabaťárna Steeple, ale také vrcholná jízda Sufferer´s Years. Halucinační morda Bacchanalia budiž posléze konečným stvrzením, že jsou DOWN stále plně připraveni dobývat světová pódia po svém, tedy skrze prvky, které je od počátku ovlivňovaly a utvářely jejich jižanský náhled na metalovou hudbu. Možná ne nejlepší, ale určitě velmi povedená nahrávka od kapely, která stále uctívá dávné kořeny heavy metalu a navíc při tom všem zní aktuálně, živelně a opravdově. S přihlédnutím k dnešnímu letopočtu tedy tvrdím - takových už mnoho z jejich generace ve Spojených státech není.