S blížícím se koncertem Down by na stránkách Marastu chtělo zrekapitulovat jejich tvorbu a zejména se zaměřit na poslední desku, jež sklidila ve velkých evropských periodikách takřka ovace. S hvězdnými seskupeními bývá kříž, gró problému se točí kolem známých konstant: jak utvořit kapelu (nikoliv projekt), která nebude hudebním derivátem skupin všech zúčastněných a nebude se ani utápět v postupech již slyšených na albech domovských kapel. Zkrátka aby se stala autonomní jednotkou na hudebním poli. Jen podotýkám, že můj subjektivní vkus se té první možnosti vůbec nebrání.
Už je to 13 let, co vyšel jejich debut NOLA. Tato deska byla přijata

se středními sympatiemi; hlavním důvodem pro kritiku se stala skutečnost, že za každou písní byl slyšet domovský soubor jednotlivých hráčů. Ano, představte si Crowbar či Corrosion Of Conformity s melodickým zpěvem Phila Anselma (do té doby známý jen svým vražedným ječákem); z desky dýchá hardrocková uvolněnost střídající se s hardcorovou naštvaností. Album však obsahuje neuvěřitelně silné písně, kouřem zahalenou baladu Jail, nakopávací jízdu Losing All (neuvěřitelně depresivní obsah Philovy lyriky) nebo klipovou uklidňující sedmdesátkovou Stone the Crow.
O sedm let později je na světě dvojka. Ta prezentuje Down v dospělejším a velmi pestrém znění. Lomozící hradba kytar, dunící basa (tentokrát již s Rexem Brownem), špinavý sound, autenticita. „It’s just a dirty rock’n’roll!“ Návrat o třicet let zpět spolu s mocným jmenovatelem Black Sabbath. Jízda do pekel Man That Follows Hell, Stained Glass Cross s hammondkovým sólem, balada Learn from This Mistake, jízda The Seed, zeppelinovská Landing on the Mountains of Meggido; všemi skladbami proplouvá spojovací článek melancholie, morální kocoviny a ohlížení se zpět za uplynulým životem. Stále mne překvapuje negativní zahraniční kritika z oné doby.
Kámoši z Luisiany se sešli potřetí. Prý kdesi zaplombovaní v bažinách chlastali

a skládali. Album je tentokrát velmi kompaktní a soundem až monolitické. A zase! Na straně jedné inspirace klasického období rockové historie – blues, southern rock, metal – vlivy, jež těžko lze inovovat, jen znovu prožít; a jejich protipólem budiž hudební přínos jednotlivých hráčů. Vzniká tak zvláštní hybrid jakési osobité klasiky. V pojetí Down je to sabbathovská lavina riffů těžkých jako Kirk Windstein (složka zvaná Crowbar), smutně krásných melodií (Pepper Keenan), frustrací načichlých litanií (Phil Anselmo).
Over the Under zní z trojice desek nejklasičtěji a nejmetalověji; navíc spíše pokračuje v cestě nastolené druhým pokračováním Down, než by hledala nové výrazové prostředky. Prvotní zklamání střídá pocit, že mi 28.3.2008 ulítne hlava.