Kalifornští Dredg vydávají po Leitmotif (2001, mladická syrovost ) a El Cielo (2002, meditativní uplakanost) své třetí dlouhohrající album Catch Without Arms (2005), které lze charakterizovat velmi jednoduše – tucet velmi příjemných, melancholicky veselých a hravých rockových (alternativně) písniček, které nepostrádají velmi zpěvné melodie a gradaci. A to až tak odzbrojujících, že se leckdy neubráníte nepřítomnému úsměvu vyšinutého blázna, který ví, že ho nedostanou (aspoň na 51 minut a něco k tomu sekund). A proč? Protože na světě je (je?) krásně, v přítomnosti čtveřice Dredg určitě. Nic neřešit, pěkně si s nimi zazpívat, culit se, podupávat nožkou a cítit … že tak to má být.

Nezpochybnitelně mají Dredg slavičí poklad v Gavinu Hayesovi, jehož zpěv nepostrádá plnost, barvitost, vyspělou jistotu a v neposlední řadě i nevlezlou (a třeba i vlezlou, zaleží na tom?) líbivost. Největší náloží jsou první zpívánky Ode to the Sun, Bug Eyes, Catch Without Arms, Not That Simple, které ve svižném rytmu bicích, d(b)rnkajících – zkreslených kytar, bublající basy a klavírního podbarvení ukazují sílu Catch Without Arms – lehkost melodií, zpěv, ten zpěv. Pátá Zebraskin vystrkuje popovější tvář kapely, na kterou musí být nálada. V následující The Tanbark is Hot Lava střídá „pop“ kvapík punkového rytmu a křičení. Snění a uvolněnost nabízí parádní Sang Real. Planting Seeds, synonymum očekávání a následného naplnění, ze země do blankytné modře nebes. Spitshine, opět ukázka muzikantského citu, melodie, melodie, gradace, gradace. Trocha smutku přináší Jamais Vu, pláču si a je mi hej. Hung Over on a Tuesday skotačí řezavou kytarou. Poslední Matroshka (The Ornament) je rozloučení jak se patří … party je u konce, radost střídá nostalgie.

Budu se znovu opakovat, nový Dredg jsou hlavně o síle melodie a zpěvu, o pohodě a příjemně stráveném času. Proč nevystřídat všelijaká umíraní, hudrovaní a bubákování něčím poklidnějším. Mínusem bych viděl délku desky, kdyby kapela vybrala a zhutnila nápady z jednotlivých písniček do menšího počtu, bylo by album ještě lepší, přeci jen dvanáct „podobnějších“ věcí může vyvolat ke konci malou nudu. Ani ne tak nudu, jako spíš ztrátu pozornosti, poslouchat Catch Without Arms na etapy není k zahození.