Tuzemský hudební publicista má ve svých rukách nenápadnou moc upozornit na zajímavé české projekty, které by se jinak dostávaly na oči širšího publika jen pomalu a obtížně. Ona česká scéna, ať už se říká cokoli, skrývá poměrně slušné množství obstojných hudebních seskupení, avšak propagace jejich vlastní tvorby většinou končí u odehraných koncertů, kamarádů a několika internetových profilů, jelikož pro ně zvýšená pozornost nebývá moc důležitá. Naopak některé naprosto průměrné a nezajímavé kapely cpou své jméno všude možně, aniž by se více soustředily na hudbu samotnou. Z tohoto nevyváženého stavu pak vzniká všeobecné povědomí o (pod)průměrnosti české scény a kvalitu žádajícím fanouškům tak nezbývá nic jiného, než se spolehnout na vlastní bádání, hledání a objevování.

Můj osobní vztah ke kapele Drom byl zpočátku spíše přátelský, poutavých podještědských kapel však není mnoho, a proto jsem před více než rokem a půl započal svou podpůrnou misi a byl rád za každou recenzi či zmínku, jež se o kapele v médiích objevila. K samotnému jádru kapely a její tvorby jsem se však dostal až později, stejně jako jsem právě díky Drom a jejich koncertním aktivitám nalezl postupem času několik dalších nadějných (nejen) českých kapel, které by si zasloužily zvýšenou pozornost. Když se tedy Drom začali objevovat na internetových stránkách českých zinů, přišel čas proniknout hlouběji do jejich ekosystému. Po vyjití plnohodnotného debutu Hectop jsem byl konečně schopen utvořit si na kapelu plnohodnotný názor, ačkoliv jsem k jeho plnému uchopení potřeboval více času, než je v podobných případech u mě obvyklé. Důraz jsem kladl i na vybalancování nestrannosti s mírně zasvěceným pohledem pod závoj.
 
Deska Hectop se v obsahové části zaobírá životem a činy Nestora Machna. O tomto tématu už kapela v rozhovorech napovídala mnohé, přiložený booklet myšlenku vysvětluje více než srozumitelně a v nejkrajnějších případech tu máme odbornou literaturu, Wikipedii či kapelu samotnou, takže by bylo zbytečné zdlouhavě tu parafrázovat to, co už ti nejpověřenější vysvětlili jinde a lépe.

Čtyřskladbové dílo otevírá desetiminutovka Kruh z ohně a oceli. Úvodní nekonkrétní motiv zlehka získává na intenzitě, tvoří neprostupnou zvukovou barikádu a posluchače už od počátečních momentů připravuje na krutý mráz, pot, krev a špínu, v kterých se bude následujících čtyřicet minut odehrávat. Hned první tóny dávají tušit, že se ocitám v dusné atmosféře plné melancholie i odhodlání. Podobně dlouhé skladby už z principu vyžadují kompoziční vyspělost s citem pro aranžování a provázání všech užitých motivů a nápadů. V tomto ohledu je skladba ucelená a dospělá. Zkušeně a nenásilně mísí nálady, přechody mezi pasážemi jsou dostatečně přirozené. Poznávám rukopis kapely, ale nejsem schopen její kroky předpovídat.

Jirka nepatří zrovna mezi nejupovídanější vokalisty, alespoň co se týče jím napsaných a zpívaných textů v obou kapelách, kde se angažuje. Ty zřejmě díky své neústupnosti, lehké tvrdohlavosti a několika dalším, více či méně záviděníhodným vlastnostem vede vstříc pozvolnému a tvrdě vydřenému úspěchu. Zpěvu tak ani na Nestorovi mnoho nenajdeme, verše jsou ale prezentovány úderně, mají hlubší smysl a především natolik fyzicky náročnou formu, že nejednou musí vést až k pokrajům úplného vyčerpání.

Bratr a smrt upoutá lehce zapamatovatelným a tísnivě zastřeným riffem, jež se rozvine v příjemnou souhru dvou proplétajících se kytarových motivů. Při troše snahy by bylo možné nalézt v této části i něco pozitivního, hřejivého a světlého, zde kapela dává posluchači poměrně velký prostor k urovnání jeho vlastních pocitů. A když se tak konečně stane, stačí okamžik, změna tempa, odcizené a chladné kytary, občasný řev. Vmžiku je vše opět plné nejistoty a domnělé neurčitosti. Až s blížícím se závěrem kapela změní svou tvář v ponurou a zlou a těch několikrát vyřčených osm slov působí jako rány zrezivělým ocelovým prutem přes bosá chodidla.

Obě kytary jsou na albu komponovány citlivě, s důrazem na náladotvornost a proměnlivost jejich motivů. Nelze hovořit o světoborném stylu kompozice, pro daný styl není netypický, avšak mnoho naposlouchaných hodin hudby různých žánrů se projevuje skutečným a upřímným způsobem. Více než technické složitosti a riffové hitparádě se Charlie s Cigánem věnovali funkčnímu poskládání dílčích motivů jak v rámci skladeb, tak na celém albu. Občasné triviality a minimalismy trefně korespondují s ostatními nástroji a především v instrumentálních pasážích, tedy po většinu stopáže, určují směr a myšlenku.

Nejkratší skladba z LP se jménem Cesta, která nevede domů ukazuje další z tváří Drom. Je smutná, lítostivá. Ona bezmoc však není posluchači násilně vnucována, naopak se v ní uzavírá sama kapela a onu introverzi narušuje pouze ten neuvěřitelně dlouhý a bezesporu nejnáročnější hlasový projev, který zhmotňuje poslední verš textu.

Vládík za bicími představuje neúnavného bojovníka v zákopu, který po celou dobu vykresluje hrací pole, po kterém se čtveřice pohybuje. Občas působí nenápadně, avšak jeho práce je i díky vydařenému mixu nahrávky zřetelná, nepostradatelná a chvályhodná. Je to právě on, kdo drží kapelu při putování jejími složitými kompozicemi na správné cestě. Umí být důrazný i jemný, tiše podpořit, ve správný čas mlčet i hlasitě promluvit. To vše bez jediného vyřčeného slova.

Závěrečnou skladbu Hrob z ledu a kamení o úctyhodné délce čtrnácti minut uvozuje klidná, až relaxační pasáž. Čas uvolnit se, rozhlédnout se po reakcích okolí, sdílet emoce i myšlenky. Píseň v několika stupních plynule graduje, žije, vypráví příběh. Působí jako dva milenci při prvních společných intimnostech, kteří začínají nejistými dotyky plnými ostychu a přehnané opatrnosti. Díky vzájemným polibkům a krásným slovům pookřejí, vzrušení se stupňuje, stud pomalu mizí, jejich těla se proplétají v okamžicích náhlé rozkoše a jedinečných pocitů. Pak přijde něco nádherného, ruku v ruce s něčím dosud nepoznaným a děsivým. Dívku to vystraší, odtáhne se od chlapce a veškeré krásno během několika vteřin vyprchá. Ten se k ní snaží přitisknout, hladí ji po slzami zvlhčené tváři, pak ho však popadne vztek, odejde a ona už ho nikdy neuvidí.

Mám rád, když má baskytara v hudbě své místo, není zanedbávána a v některých případech i násilně utlačována do pozadí. Na některých modernějších nahrávkách se bohužel (snad i kvůli kompresi) pro hluboké zvuky baskytary nenachází místo a můj oblíbený nástroj tak v mých očích strádá. Hectop je však nahrán přirozeně a zkušeně, ačkoliv i ve zvuku zde ještě je co zlepšovat. Na druhou stranu to album dělá reálné, žijící a hmatatelné, poplatné undergroundu a DIY filozofii. Vrablova basa si žije svým vlastním životem. Často pomáhá kytarám podbarvit jejich linky, tu a tam probublá až na povrch a je středem všeho dění, jindy si jen zpovzdálí potykává s bicím podkladem a rozlévá se davem, nehledě na jeho početnost. Stále se však jedná o nejhřejivější a nejlidštější složku hudby Drom, která tak kontrastuje i spolupracuje zároveň s ostatními nástroji, jež natolik přívětivě a přátelsky nezní.
 
Kluci z Drom jsou lidé, kteří se zajímají o svět kolem sebe. O svět, v kterém my všichni společně žijeme. Mají na spoustu věcí svůj jasný názor, za kterým si nejen stojí, ale především ho aktivně prosazují. Jsou tak součástí HC scény, ačkoliv spíše lidsky, nežli přímo hudebně. Drom prosazují veganství, lidská i zvířecí práva, ochranu přírody, rovnováhu a především vzájemnou ohleduplnost. Nelze však hovořit o bezduchém agitování, kapela své názory nikomu slepě nenutí. Prosazuje je jak svou tvorbou, tak především svými činy. Mezi ně patří i různé charitativní koncerty nebo podpora neziskovek, ale stejně tak se nebrání s kýmkoli rozumným své názory osobně u piva probrat a na určité úrovni diskutovat. Není tedy potřeba s kapelou ve všem souhlasit, důležité je respektovat její názor a její snahu jít si za svým. Ruku na srdce, kolik z nás se aktivně snaží přeměňovat své vize a přesvědčení ve skutečnost? Všichni plácáme u piva o změnách, ale málokdo skutečně něco mění.

Další kapitolou je vztah mezi kapelou a jejími fanoušky. Možnost bezplatného stažení tvorby dnes není zas až tak neobvyklá, ale i tak je ve všech ohledech sympatická. Fyzické nosiče se pak snaží udělat v rámci finančních možností zajímavé, jejich vizuální podoba je pro kapelu očividně důležitá a dávají si na ní záležet. Příkladem budiž právě deska Hectop, kterou vydali se třemi mírně odlišnými artworky v celkovém nákladu pouhých 150 kusů. Možná to nevypadá jako bůhvíjaká senzace, ale už jen fakt, že kapela chtěla svým fanouškům nabídnout něco alespoň trochu originálnějšího, je nutno ocenit. Součástí digipacku je i osmistránkový booklet s texty a vysvětlujícími pasážemi k zobrazované problematice.

Co se týče koncertů, hudba Drom pomalu přerostla české hranice a tak se není čemu divit, že i kapela samotná za tu chvilku, co aktivně koncertuje, navštívila několik převážně východoevropských zemí, v čemž bude dle dostupných informací pokračovat i v budoucnu. Živá vystoupení Drom jsou vždy zárukou energií přeplněného zážitku na pokraji fyzických sil, atmosféra undergroundových klubů díky nim získává další rozměr. Pouto mezi fanouškem a kapelou se naváže zlehka, ale drží pak pevně a věrně až do posledních tónů. Navíc je chlapcům jasné, že bez fanoušků by jim bylo i sto podporujících publicistů úplně k ničemu.

Po poměrně úspěšném debutovém EP I byla očekávání od debutu plnohodnotného poměrně vysoká. Na EP kapela naznačila, co se v ní skrývá, proto bylo mnoho zainteresovaných lidí zvědavých, zda Drom dokáží své snažení posunout o znatelný kus dál a dostát tak nevyřčeným slibům, které prvotina přinesla. Známe přeci mnoho případů, kdy kapela svým prvním kolečkem zazářila, pak se však nechala ukolébat dílčím úspěchem a buď už nic nevyprodukovala, nebo raději ani neměla. A já jsem nakonec rád, že mohu prohlásit a být současně i pyšný na to, že se kapele podařilo očekávání vyplnit a zároveň i utvořit další, ještě vyšší.