Bylo jen otázkou času, kdy se i v našich končinách konečně začnou objevovat spolky, které naskočily na fan vagon ve světě stále otěže pevně třímajícího post-metal/sludge. U nás tento tygří skok učinili v létě minulého roku liberečtí DROM a asi nejvíc mne z hudební směsi, kterou čtveřice produkuje, zaujal přídomek black. Nejedná se však o žádnou post-blekmetalovou shoegazici, na jakou jsme zvyklí, toho post/sludge je ve tvorbě formace sakra víc a člověk si spíše vybaví třeba IZAH/Fall Of Efrafa (v určitých momentech) než Neigeho Amesoeurs. O tento pocit se starají především valivé kytary, vybrnkávaný podklad, jako vždy v postu zamyšlená basa od pana Vrabla a již tradičně progresivně založené bicí, složky dohromady tvořící kvalitní a hlavně bytelnou zvukohradbu.

Jediné, co mi tak kazí jinak veskrze příjemný zážitek, je vokál kytaristy Charlieho, jenž, ačkoliv zefektován po vzoru zahraničních kolegů, není prozatím dostatečně silný, aby dokázal držet krok s jinak kvalitně odvedenými atmo pasážemi. Navíc čeština a post-metal? To asi fakt né, nejen že se u českého posluchače jedná o nezvyk, z něhož po těch letech poslechu zahraniční produkce asi těžko vybředne, ale ono to ani nezní příliš dobře.

Co se naopak líbí hodně, je zvuk z českého studia Althan a třeba taková druhá polovina úvodní skladby Nicole zní skutečně profesionálně; zde bylo zahraničí poměrně slušně obkresleno. Onen typický pocit prolétávání v mracích nad krajinou, za paprsků podzimního slunce je přítomen a jen škoda, že se kapela brzy rozhodla pro rázný break, jenž celou kompozici nakonec dotlačí do zdárného konce.

I am Spartacus je, dle mého názoru, v drtivé většině své stopáže spíše nástřelem skladby než skutečným štychem, klidné ambientní pasáže jsou bohužel až příliš dlouhé a následná „tichá revoluce“ ve formě stále stejného rytmu posouvajícího se písku bohužel posluchače uvrhne do mírné letargie. Vůbec by bylo fajn, kdyby DROM do příště zkusili buď zaexperimentovat s jinak řešenými vokály, či ještě přidali na rozmanitosti riffů, jelikož takhle i otrlý posluchač postu, za něhož se snad již mohu považovat, trochu klimbá. S povděkem pak kvituji, když se škopky rozhodnou konečně alespoň trochu šlápnout do pedálů – následný zlom je pak již maximálně v pohodě a ony odlesky noisu, jež tvorba kapely sem tam hází do našich uší, jsou ve spojení s jemnou melodikou tím pravým ořechovým. K tomu kruhové melodie, progresivní bouchačky, brumlající basa – závěr skladby jako víno.

Dobrý nápad je také poslední věc kompletu, suprově atmosféricky zvládnutá Jack Torrance, a pokud by si někdo náhodou lámal hlavu, o koho že se jedná, je to ten úchylák, kterého v Kubrickově Osvícení ztvárnil i přes mírnou Kingovu nevoli Jack Nicholson. Posunuje se od tklivých zádumčivých melodií k makabrózním noisovým kakofoniím a člověk z těch posledních několika desítek vteřin jako by přímo slyšel REDRUM REDRUM. Zajímavý je také pomalu utichající konec, který filmovému fanouškovi evokuje onen smutný Jackův konec ve sněhem zavátém zahradním bludišti, ale co – neměli stavět hotel na posvátné půdě, že ano.

Nic, liberečtí odvedli, dle mého názoru, dobrou práci. Jediné výtky mám ke zpěvu a občas by neškodilo ještě přidat na rozmanitosti a je úplně jedno, jak toho formace docílí. Já mám radost, že se konečně i zde dávají věci alespoň trochu do pohybu a těším se na další podobně kvalitní nahrávky. Jasně, na velká zahraniční jména to ještě úplně není, co rozhodně kvituji s povděkem, je přítomnost blackové nálady, jelikož takhle hrajících spolků zase až tolik není, a zde tedy mají DROM pole působnosti méně stísněné a nalinkované. Všem fandům postu tedy mohu doporučit, jen nečekejte zázraky, pánové se jistě budou s přibývajícími nahrávkami ještě zlepšovat.