U zavedenějších kapel je zajímavé (u cyniků dojemné) sledovat, jak jsou schopny se vypořádat s fanouškovskými očekáváními, jak dokážou dostát svému jménu, které bylo v minulosti proslaveno kvalitní hudbou. U Dying Fetus je to samosebou death metal, jehož vysoce technickou podobu dokázali skloubit s HC sekačkami par excellence. Vše ve skladebné jednotě, která brala dech. Purification Through Violence, Killing on Adrenaline; hlavně druhé zmíněné budiž nepřekonatelnou klasikou a inspirací, která snad nikdy nezestárne.

Uběhlo deset let, frekvence mezi jednotlivými vydanými alby se zpomaluje; mezi Stop at Nothing a současnou War of Attrition vězí díra čtyř let, během nichž se střídali bubeníci a z kapely se mezitím stal kvartet. Charakteristiku tvorby posledních let lze začít slovy NIC SE NEZMĚNILO. Po předchozím povážlivě slabším Stop at Nothing však laťka kvality přece jen šla nahoru, a to i přes fakt, že Dying Fetus nadále stagnují a nijak nerozvíjí již zavedené a prověřené formule.

War of Attrition je určitě pekelně rychlá deska, dnešní death metal se prostě bez dominance klepaček neobejde, jen se v těchto pasážích u Dying Fetus nemůžu zbavit jistého odéru old schoolu, neustále se dere na povrch jméno legendárních Terrorizer (subjektivní dojem, kterého se ale nemohu zbavit). Největší slabinou vyznění pokusu o brutalitu je rozhodně produkce, která je zoufale thrashová a mělká jako Balaton. Pokud tedy mají slamy trhat a řezat, bez kvalitnější produkce to nepůjde, jasně to dokazuje zvuková kvalita posledních třech desek. Skupina se ne a ne poučit, ale možná je to záměr, který se autorovi jeví nepochopitelný. Hlavním problémem je samozřejmě studnice nápadů, tou zůstal jen John Gallagher a je zřejmé, že pakliže není skladatelský génius, musí dříve nebo později zdroj vyschnout. Navíc, písně Dying Fetus jsou známy svou délkou a komplexností, uměním dokonale přejít z virtuózních klepaček do chytlavého slamu a naopak, a když si člověk uvědomí, že jejich řadová skladba běžně čítá deset až patnáct rifů, je nabíledni, že jeden člověk na to stačit nemůže.

Deska je sice odleskem parního válce minulosti (dnes jen „váleček“), ale i nadále se tu a tam objeví prvoligová rifařina (napadá mě excelentní moment v Insidious Repression (3:11), proč jich není více?). Pravě to „tu a tam“ je problém, po třech nevýrazných nápadech se zjeví skvělý moment, jenž je opět následován vatou. Dalším mínusem je podobnost slamů, i zde pronikla šablonovitost a konvence. Ale Dying Fetus na posledních třech deskách vždy znamenal dva tři celistvé povedené kousky. Na War of Attrition toHlavním problémem je samozřejmě studnice nápadů, tou zůstal jen John Gallagher a je zřejmé, že pakliže není skladatelský génius, musí dříve nebo později zdroj vyschnout.je Fate of the Condemned, Unadulterated Hatred nebo třeba taková poslední Obsolete Deterrence.

Příjemná placka, jenže v době informační exploze se taková ohřeje delší dobu jen u skalních fanoušků kapely.