Když jsem psal o předchozím albu z 2004, uvedl jsem, že DP jdou nejen za své dosavadní hudební hranice, ale i žánrové, které jim škatule doom/rocku nabízí a doplnil jsem přívlastky jako post, alternativní, snivý, hravý nebo třeba hardrockový. A s novým albem se toto dá aplikovat také, ačkoli kapelou opět otřásla personální rošáda.
DP se s Relief prezentují jako jistá kapela, která naprosto a bez nijakých pochyb ví, co chce a o co jí jde. Již samotná produkce působí velmi dobře, vše zní skvěle, má patřičné místo a hloubku, nástroje k sobě pasují, nijak se zvukově nebijí a krásně k sobě „jdou“. Vše je takové k sobě přilnavé a to dokonce i tak, že ani hlas Zuzky vůbec neleze nad celou kapelu a její zvuk, ač by si to člověk zprvu mohl myslet.
Ihned po skvělém úvodu Relief, který malinko (a v rámci alba možná ne jedinkrát) nechá dýchnout Moonspell, přichází další bomba Born on The Fourth of July, kde cítím snad až progresivní feeling takových OSI nebo snad Porcupine Tree v kombinaci se zasněnou náladou hudby DP. Svižná energická rockovka,

jenž má až do konce úžasný příběh a vyvrcholení. Lepší start pro desku si nedokážu ani představit a pro mě sporadicky se jedná snad i o nejlepší věc na Relief. Následující The Creeps by snad relativně mohla úspěšnit i v cz médiích a snad trochu i zapostuje vody rocku. Ze Zuzčina zdvojeného (vrstveného) nápěvu se trošičku na povrch dere Sandra Nasic z Guano Apes, kterých šmrnc a rocková rozdováděnost byla cítit již na Sweet Disillutions, ale na nové desce snad už jen trošku, pokud vůbec. To Call Me Away je již klidnější skladba, která zbytečně nikam nespěchá a nechá plynout úhlavní motiv. Je zde užit klavír, hezké kytarové vazby a zavane Anathema. V poklidu pokračuje i Innocent, pohrává si se zvuky a prolínáním motivů, nechá člověka ještě krásně zpočnout a topit v bahenní a tonoucí náladě skladby. Co musím zmínit, všímám si, že ne nedůležitou roli zde hraje basa, což mne jako rytmera těší, protože tomuto nástroji kdekdo velkou důležitost nepřikládá. Další I'm Walking je již svižnější věc, a právě na některé z těchto poloh DP si musím občas maličko zvykat - to jsem zmiňoval již u předchozího cd. A takto to mám i s částmi následné Psychic, která ale má super závěr a skvělý rozevlátý úvod. Ne že by mi k srdci tyto svižnější kusy přímo nepřilnuly, první dva vály jsou toho jasným příkladem, ale zkrátka mi Pešni v té náladovější poloze, kdy je hodně kladen důraz na rostoucí a gradovanou atmosféru písní s procítěným zpěvem, lezou pod kůži hned. A tak tomu je s Intangible, i když trubka s rákosníčkovskou náladou vně skladby mě překvapila. A k tomu zde Zuza má skvělý protahovaný zpěv. Opět klidného tempa je klavírem hodně protkaná a úžasná Not Till Death Do Us Part s fantastickým smyčcovým doprovodem ve sloce, jíž předskakuje cover Ashes to Ashes od FNM (neplést s Fakultní Nemocnicí Motol!), který mohu shledat za velmi povedený. Za další hodně povedené, vlastně skoro úžasné, kusy musím označit i tři zbývající. Ustrašenější vytripovanou Words s Morcheebím purpurem, dokonale padnuvším klávesovým rejstříkem (to je Fender či co?) a vyfetlým kytarovým narkosólem, které nevím, zda mi celé do spodku pasuje a pak i následnou, klavírem začínající, otazníky protkanou a posmutnělou How Many?, s kterou by Šumperští opět mohli slavit úspěch i dál než na poli UG. No a celé dílo završuje téměř sedmiminutový epos, opět pomalého rázu, Heroes, kde jsou trumpetky (u začátku vzpomínám na Kill Bill), Zuza zpívá beze slov a opět se graduje až do konce skladby. Na začátku tohoto bloku jsem pak zmínil i nějaký ten vliv, jenž mám pocit, že na DP působí. Ten mohu doplnit ještě duem Page/Plant. Schválně se pokuste zamyslet nad některými rytmickými kytarami a přerody skladeb. (A když bych byl odvážný, snad bych s přirovnáním zašel až někam ke zmodernizovaným Led Zeppelin naruby; jakýsi vnitřní impuls, pro nějž nemám vysvětlení.)
Zkrátka… pěkný kus cesty nám to od svého zrození prošla tato kapela z Šumperku. Po slušném demu, jímž se uvedli na scénu jako zadoomané těleso, ač tato poloha kapele zčásti ještě zůstala, a to kvituji s povděkem (pamatujete ještě flétny atd.?), a již třech následujících albech je zde toto čtvrté s úžasným malebným obalem pojmenované jako Relief. Nutno podotknout, že s každým přibývajícím albem Dying Passion otvírají své brány novým vlivům (na coveru FNM si uvědomuji, že je to opravdu již spíše rock než metal), běhu života a životním

událostem vůbec, poodkrývají to své „ich“ (deska je plná intimity a z(vý)povědí), shromažďují, vstřebávají a implementují zkušenosti, mění (zatím tuzemské) labely a stále dozrávají a rostou nejen jako osobnosti, ale především jako partička naší hudební scény. Co dodat více?
DP prostě mají nové album, je plné emocí, citlivé, otevřené a opět skvělé; dokonce ještě skvělejší než to předchozí. A ač jsou někde patrny podobnější postupy, shledávám to jako klad, protože to jen vypovídá o tom, že Pešni si vytvořili něco svého, svůj systém práce, své postupy, svou tvář. Svůj vlastní a zvěčněný Relief.