Ve stáji Relapse a vůbec v celém hudebním spektru nenajdete mnoho kapel s tak specifickým vyzněním jako Dysrhythmia. Ta u nejvěhlasnějších shromažditelů extrémní muziky vydává druhou řadovku, celkově už čtvrtou, a s čistým svědomím mohu prohlásit, že pánové instrumentalisté této kapely hudebně rostou, jako kdyby je někdo zaléval každý den.
Možná nejzásadnější změnou determinující vše podstatné je příchod Colina

Marstona /px/ z vyšinuté jazz-tech-metalové smečky Behold… The Arctopus. Ten s lidmi z Dysrhythmie nespolupracuje poprvé, kolaborace s kytaristou Kevinem Hufnagelem proběhla již při nahrávání ambientně rockové projektu Byla, a tak je zřejmé, že si pánové padli do noty i při nahrávání této desky.
Těžko říci, do jaké míry Colin ovlivnil směřování Dysrhythmie, určité změny jsou ale patrné na první poslech. Celkově Barriers and Passages vyznívá o něco razantněji a tvrději, kucí si více pohrávají s dynamikou skladeb, vše se mění mnohem rychleji a vy budete mnohem častěji překvapeni různými úskoky, úlety a úkroky. Stejně tak se dá říci, že struktura skladeb je o něco složitější. Kytary kvílejí a linou se v o něco rychlejším tempu, celé se to více řítí a vám se z toho všeho točí hlava o něco více a rychleji než kdy dřív. Průvodním jevem poslechu této desky ale není žádná závrať; i přes veškerou kakofonii, disharmonii a disrytmii se to celé skvěle poslouchá a vy pomalu odhalujete, že nejde o to do oněch „bariér“ narazit, ale proplazit se, proplést se... a pak se ohlédnout a vidět vše v plné kráse.
Díky dynamickým změnám tempa není tolik prostoru pro postupnou gradaci, pánové více překvapují, děje se toho více na menší ploše, zatímco na Pretest se skladby odvíjely v lehce minimalistickém duchu, kdy byl jeden motiv přidružován k druhému a skladba tak nabírala obrátky postupně. Letošní Dysrhythmia působí nervóznějším, rozpolcenějším dojmem - ale ne díky tomu, že by hoši nevěděli co hrát, oni naopak vědí moc dobře, jak barevně může hudba louděná ze třech instrumentů znít. Jednotlivé kompozice si tak paradoxně zachovávají určitou kontinuitu.
I přes vše již řečené na Barriers and Passages prosakují skvělé melodie vystrkující růžky, aby vás lehce potrkaly a pozlobily svou rafinovaností, načež vám nakoply prdel bez rozběhu, protože na ten tentokrát již není tolik času... a to je možná onen hlavní rozdíl mezi Pretest a novinkou...
Na Barriers and Passages se však nejedná o žádnou revoluci v hudebním směřování. Pánové se pouze posunuli v rámci svého vlastního rukopisu. Tak to má být!
Dysrhythmia si za léta právem vydobyla zásadní pozici ve světě tvrdé hudby. Těžko si ji s někým spletete, ačkoliv se po dlouhém hledání dají nalézt určité paralely s dalšími instrumentálními uskupeními typu American Heritage, Trephine, Hematovore či Suzukiton, někdy může lehce evokovat tu poslední Sabot, jinde Don Caballero, pokud by se více tito indies vzhlédli v metalu, či odlehčené pasáže zmíněných Behold… The Arctopus, ale to už záleží na vás a vaší představivosti, co vše v hudbě Dysrhythmie naleznete. Souznění či disharmonii, logiku či nepořádek. Hoši mají své vlastní hlavy, z nichž hodlají čerpat, a vlastní cestu a po níž hodlají kráčet, přestože možná ani sami neví, kudy přesně povede.
Dysrhythmia si opět s citem, tentokrát však o něco razantněji, dobyla mé srdce a to

samé se pravděpodobně stane vám, pokud jste milovali Pretest a nemáte zábrany. Jen do toho! .::. 10/10