Na Marastu se diskografie Dysrhythmie mapuje od desky Pretest, a novinka nebude výjimkou, protože za poslech rozhodně stojí. A Dysrhythmia znovu potvrzuje, že není z těch kapel, které by rády stály, přešlapovaly, šoupaly nohama na místě. Jestli mezi Pretest a Barriers zeje značná mezera a hudební posun, stejně tak tomu je s novinkou oproti předešlým Barriers. Kde se minule přidružil rukopis Marstona, tentokrát vládne přísná metalová ruka a ostnatej obojek kolem krku. S poslechem Psychic Maps doopravdy nepřekvapí, že si Luc Lemay vybral Marstona a Hufnagela pro pokračování Gorguts, stejně tak jsou jasně čitelné Marstonovy blackmetalové úlety Krallice a mazlení s death metalem Indricothere.

K obvyklému arzenálu Dysrhythmie (viz předchozí recenze) se přidává psychedelicky vesmírné blackové bzučení (včelíny), kde je hlavním ukazatelem Krallice, často jsou k zaslechnutí hrátky v méně obvyklých harmonických stupnicích, kde bych se občas nebál přirovnat k již výše zmíněným Gorguts. No a samozřejmě je hodně slyšet vliv Behold... The Arctopus. Místo původního pomalejšího, plazivého rock/stoner základu se pokračuje v tendencích z Barriers and Passages, tedy rychleji a víc věcí zároveň, a rozhodně už v současnosti základy tvoří metal, pyčo, daleko víc se šlape na plyn, tlačí se dopředu, člověk už jen jen čeká kdy uslyší nějakej ten dvoušlapkovej průšlap a prasečí zachrochtání (tentokrát ještě ne, ale kdo ví, co přijde příště).

To ovšem neznamená, že by se Dysrhythmia stala nějakým hudebně stravitelnějším, jednodušším tělesem, spíše naopak. Ačkoli se čerpá z metalových zdrojů, těží se z nich poněkud jiným způsobem, a tak ačkoli deska zní dosti ostře, nesklouzavá se ani k metalové dusavosti, ani k nějaké zuřivé agresi, zůstává charakteristická atmosféra z předchozích desek, lehké éterično, těžká psychedelie, mlživý zvuk, rytmická nekonkrétnost, celková neuchopitelnost. Zároveň je patrný snad až přehnaně kreativní zápal, takřka nikdy není jen jedna linka na sledovaní, vždy se v pozadí, popředí, po stranách, ze shora, ze zdola odvíjí něco dalšího, pod mlživě blackovým bzučením válčí bubny a basa v nečitelných rytmech, v pozadí stonerových houpaček se disharmonicky mihotají kytarové záchvěvy, děje se toho moc, děje se to najednou a děje se to rychle. Díky tomu při prvních posleších ani nejste schopni docenit delikátní práci s motivy, jejich návraty, mocnění, vyšumění, při prvních posleších existuje jen tady a teď a ani tady a teď často nestačíte pobrat, natož abyste je byli schopni pobrat v nějakém celku. Sám, už po slušném počtu poslechů, nezvládám a musím věnovat plnou pozornost, abych si Psychic Maps byl schopen užít.

V jenom odstavci: Dysrhythmia šlape na plyn víc než kdy jindy, rychleji a více linek na jednou, že z toho občas až jde hlava kolem a zvedá se žaludek, mořská nemoc, rychle rotující pouťová atrakce. Navíc se znovu přitvrdilo, přimetalovělo, pronikly boční projekty zejména z Marstonovy strany. Ale pořád se neztrácí kompaktnost, promyšlenost, propracovanost, i když je to zase o něco těžší poslouchat, nelze než složit absolutorium.