Proklepneme trochu jednu z letošních očekávanějších novinek. I když, očekávanějších, to je otázka. Dylan Carlson má maturitu z psaní alb už dávno za sebou a v duu s Adrienne Davies je od The Bees Made Honey in the Lion's Skull definitivně v roli docenta pomalých tónů. Jestli vloni, nebo až v září, výsledek byl tak nějak očekáván a čas, zcela příznačně, u Earth až takovou roli nehraje. Vlastně jedinou otázkou bylo, jak moc daleko odválí Earth ztěžklý hudební balvan daleko od poslední nahrávky, kdo se do toho opře víc a kdo půjde od válu. Na to si odpovíme hned, valivý realizační tým opustili Bill Frisell a Steve Moore. Toho druhého lituji více, podal na minulé nahrávce solidní výkon, nu což. Nováčky jsou Karl Blau a na čelo si plácá Lori Goldston. Genderově vyvážená kapelka, tak to má být.

A i obsahově je to docela linka. Jak už se výše naznačilo, Carlson již drahný čas neobrábí, Carlson už jen kompletuje, doplňuje a ladí nasvícení. Zatímco na The Bees… se možná přece jen jeho kytara místy ztrácela v hudebním kontextu, novinka je de facto celá postavena jen na Carlsonově tklivém přednesu. Definitivně můžeme do dálky zahodit oblíbené škatulky Earth, tohle je téměř bluesová záležitost a je jen velmi spoře narušována tradičními valivými elementy. Adrienne hraje tu svou typickou roli, ano, ale Earth vždy mírně připomínali koráb, který se naklání každým pohybem její ruky. Zde tomu tak není, je to pramice na poklidném jezeře, sotva ruší kačenky u břehu. Lori s tím svým čelem moc velkou díru do světa nedělá. Ano, množství pěkných okamžiků jistě má, hlavně v Old Black, nepopírám, ale celkový dojem trochu slabší. Vytrácí se, občas upozaděná, místy příliš ve vedlejší roli, přičemž právě tohle Earth velmi svědčí. Angels of Darkness, Deamons of Light I je tedy hodina letmých kytarových vyhrávek, tu a tam doplněných o zbytek instrumentální sekce a byť ta se v podání obou nováčků představuje ve výborném světle, je to krapet málo už od Father Midnight. Kompozicím chybí představivost a otisk, u Earth jsem zvyklý vidět obrazy, pastviny nebo třeba jen vyprahlou poušť. Angels… jsou ovšem tentokrát mnohem více čistým hudebním opusem, než potřebuji.

Technicky se albu nedá vytknout ovšem vůbec nic, tohle jsou Earth opět o několik levelů dále a krutě překračující svůj vlastní stín, přeskakující jimi stanovenou laťku se solidní rezervou, co já vím co ještě. Carlson jde ještě dál se svým epochálním kytarovým výrazem, jeho hra zní tak samozřejmě, přesvědčivě, motivy zasekává do uší posluchače překrásně plynule. Čas, ten je opravdu nedůležitý, Earth nechávají vyzrát každou vlnku dostatečně dlouho, neženou se, přitom desetiminutovou kompozici sepíší tak, že ani vteřinu nenudí a nezajídá se.

Standard+. Co bude dál? Římská I věští pokračování. Za mě – klidně v tom pokračujte. A oni i budou. Mám Earth raději malinko jinde, méně milimetrové a abstraktnější, ale i tak se velmi pomalu těším.