Dne 27. srpna 1883 došlo k devastujícímu výbuchu sopky Krakatoa, který lze směle zařadit mezi jednu z největších zaznamenaných přírodních katastrof v dějinách lidstva. Přesně o 126 let později na den přesně vychází album Krakatoa kopřivnické Emy Camelie, které naštěstí nelze v žádném případě za jakoukoliv katastrofu považovat.

Zda-li minulému počinu, eponymnímu debutu, byla vyčítána určitá zvuková (ne)kvalita, která mohla leckoho odradit od hlubšího ponoru, musím vás nyní ubezpečit, že tentokrát nenechala kapela nic náhodě a zvukový kabát je bez jediné záplaty, děravé kapsy, ošuntělého vzhledu či chybějících knoflíků. Zvuk parádní, podporující i ukrývající zároveň, znamenající jistotu i objevování.

K žádnému drastickému stylovému odklonu na nové desce Krakatoa nedošlo, ba naopak, Ema Camelia nadále pokračuje v apokalyptickém HC běsnění, jehož intenzita nezná hranic. Intenzita a maximální nasazení, to jsou slova, která mě při poslechu nejčastěji napadají, ale ihned v závěsu vyvstávají na mysl další jako ponurost, animálnost, zlost, okamžik i věčnost. Oči s rozsudkem smutku na věky věků. Jako by vás Ema Camelia chtěla zabít.

Naštěstí kapela dovede ukázat i svou klidnější, smířlivější povahu, která zjemňuje a utišuje tu nezměrně pekelnou smršť. Ema je z rodu kapel, který kombinují „vybrnkávající“ a emotivnější pasáže/nástupy s masivními, bouřlivými a nekončícími erupcemi černo-červené lávy. Avšak ne kdekdo umí skloubit tyto dvě věci tak, aby výsledek nepostrádal hlavu a patu s nádavkem nepřetrženého těla a nebojím se napsat, že Ema Camelia tímto neduhem v žádném případě netrpí. Nenásilné splynutí, které nerozbíjí konečný dojem, dva živly v symbióze, jež spojuje jen výsledná emoce.

Krakatoa obsahuje pět skladeb, které jsou vzácně vyrovnané; je slyšet, že tady není jakýkoliv prostor, který by vyplňovala nic neříkající vata, pět rovnocenných věcí, které nepřevyšují či nesnižují jednu před druhou. Jasný, je lidské(?) mít oblíbence, ale já mám dojem, že při každém poslechu desky je to pokaždé jiná skladba, takže v konečném důsledku nemůže být předchozí věta jasnější.

Řev a vřískot, to jsou průvodci, kteří vám budou vyprávět příběhy Krakatoy. Žel texty nejsou součástí skromného digipacku, leč všechny lze nalézt na stránkách kapely a myslím, že za přečtení a malé zamyšlení určitě stojí. Moc fajn řev. Ďábel albín. Opět bych zmínil zvuk, který se přes veškeré syrové vyznění stará o kapelu jak matka o dítě. Plnost a cit. Milá překvapení.

Osobně jsem z Krakatoy velmi nadšen, svojský album, na který může být kapela právem pyšná. I když prý pýcha je prý nejhorší možný smrtelný hřích, ale víte jak… hlavně poslouchat Krakatou pořádně nahlas.