Ještě než se dostanu k EMAROSA, chtěl bych si tady tak trochu postesknout. Teď pravděpodobně odešlo devět čtenářů z celkových deseti, co si tenhle článek kdy přečtou, nicméně, po x letech jsem se rozhodl zase něco naťukat, tak to naťukám tak, jak to cítím.
Už dlouho pozoruju, jak se Marast pomalu ale jistě transformoval z dříve žánrově velmi rozmanitého webu, do současné, bohužel dosti omezené a šedé podoby. Ruku na srdce, až na několik výjimek je to tu buď samý černokněžník, nebo tech death onanista. Stačí si projet alba měsíce za poslední řekněme dva roky, tam je tenhle trend jasně patrnej. Samozřejmě nic proti blacku a deathu, sám je celkem dost poslouchám, ale všeho moc škodí. Co se to stalo? Dříve, když jsem chtěl objevit nějakou novou zajímavou kapelku, tak jsem vždycky skončil tady a rád se sem vracel. Ale kde mám dneska na českém webu hledat nějaké typy? Metalopolis už několik let skomírá, Abyss umřel definitivně a na Echoes peklařiny dominují více než kde jinde (tam to ale takhle bylo vždycky, takže ok). Marast byl vždy takovým posledním útočištěm, ale teď to tu vypadá jak na Echoes vol. 2. Sakra kde jsou kapely jako CALIGULA’S HORSE, ZETA, THE OCEAN, VOLA, VENART, HOPESFALL, TIDES OF MAN, VOICES FROM THE FUSELAGE, KARNIVOOL, THE CONTORTIONIST a další a další? Podobný věci tady dříve byly a dneska se jeden bojí, aby ho tady nestihla kletba. Je mi z toho ouvej…
Jasně, spousta lidí to s psaním zabalila, ale i tak mi přijde, že i těch pár, co zbylo a dříve psali o zajímavých věcech, tak i ti už nadobro přešli na temnou stranu. A jasně po druhé, z blacku je dneska cool/trend záležitost, kterou poslouchá kdejakej hipster (bych blil tohle btw). No a protože před pár dny vyšla novinka mých oblíbenců EMAROSA a dost mě baví, rozhodl jsem se ty prohnilé močály tady prosvítit alespoň na chvíli zábleskem životadárného světla. Nechť je toto vzorem pro další odvážné světlonoše :-)
Je škoda, že tahle parta z Kentucky je u nás tak přehlížena, přestože má za sebou už několik fantastických desek a tohle je již jejich páté LP. Poprvé jsem je zaregistroval na stejnojmenné desce Emarosa, která byla také poslední s už tehdy kultovním Jonny Craigem (DANCE GAVIN DANCE, SLAVES) za mikrofonem. Poté přišla zásadní změna na tomto postu a byl to právě příchod Bradleyho Waldena, co mě tuhle bandu katapultoval mezi mé top srdcovky. Jako Jonny Craig nebyl špatnej, to rozhodně ne, ale Bredly má, alespoň pro mě, naprosto fantastickou barvu hlasu, se kterým navíc umí skvěle pracovat a zajímavé texty mu také nejsou cizí. Pro mě jeden z top zpěváků (nejen) tohohle žánru. Je to trochu paradox, vzhledem k tomu, že právě kvůli odchodu Jonnyho Craiga ztratili nemálo fanoušků. Mě ale tenkrát změna hodně sedla a Versus a 131 jsou skvělý desky. A novinka?
Už samotný obal desky znalcům jejich starší tvorby naznačuje změny. Po sérii tří alb, kterým na obalu v nějaké formě vždy dominovala liška, vypadá obal Peach Club úplně jinak. Osobně se mi tenhle retro pop art dost líbí. A stejně tak radikální proměna proběhla i v hudbě samotné. Leccos samozřejmě naznačovaly už dříve vydané klipovky Givin’ Up a Don’t Cry a novinka jako celek to pak do puntíku potvrzuje: EMAROSA naplno vkročili do pop rockových vod. A nebojím se použít ani škatulku R&B. Jasně, každá jejich novější nahrávka byla čím dám měkčí a měkčí, ale i tak si stále držely jistý nádech jejich dravé post-hardcore minulosti. Pro novinku to už ale neplatí ani v nejmenším, tohle je na férovku příznanej popík. Kytary zredukovaný na minimum a dopředu jdou synthy a další elektronika společně s přímočařejší rytmikou. O to víc pak ale musí zazářit zpěvák, což se tady rozhodně děje a Bradley ukazuje, že je zase o kousek dál. Peach Club mi svou změnou docela připomíná poslední (už 8! let starou) desku DREDG, kde také došlo k razantnímu příklonu k popu a nedopadlo to tenkrát zrovna nejlépe. EMAROSA to ale naštěstí zvládli o poznání lépe a nějak takhle si představuji pop rock udělaný správně.
Hned úvodní Givin’ Up je funky hitovka jak prase a ságo ne že nepotěší. Don’t Cry mě neskutečně chytla už před pár týdny jako single a i na desce samotné patří mezi top věci. Hrozně zajímavá posmutnělá melancholie s retro synth nádechem. A osmdesátky jsou slyšet třeba i v následující Cautious, která je mým absolutním favoritem a slyšel jsem jí už asi milionkurvakrát. Naprosto famózně zazpívaná a ty synthy jedou šíleně chytlavou linku. Retro prvky se vůbec prolíná skrz celou nahrávku a dávají jí zajímavej feeling. Takhle vysoko se laťka drží (So Bad je též so good) až k celkem o ničem soulové baladě xo, kde se deska tak nějak láme na dvě rozdílné části. Následuje sice ještě skvělá rockově hrubější Hell Of It (epickej refrén!), ale závěrečné tři kusy mi zatím trochu splývají v jednu dlouhou experimentální/atmosférickou plochu, o které jsem si ještě neudělal finální názor. Tahle pasáž rozhodně není na první dobrou a v porovnání s první půlkou má i mnohem menší spád. Finální Wait, Stay ale má potenciál.
Na současném zvuku EMAROSA se mi líbí jeho rozmanitost tvořená všemi možnými melodiemi a zvuky, které jsou často skryté v pozadí a objeví se až na několikátý poslech. Skladby tak i přes velmi lehce zapamatovatelnou kostru působí komplexně a je slyšet, že i těm nejmenším detailům byla věnována maximální pozornost. Třeba backing vox v posledním refrénu Don’t Cry jsou boží! A podobných drobností je tu spousty.
Je mi naprosto jasné, že Peach Club spoustu fanoušků neskousne. To ale nic nemění na tom, že i na tak našlapaném poli, na jakém se EMAROSA s Peach Club pohybují, dokáží být stále velice zajímavou a netuctovou kapelou. Kromě nádherných melodií a extrémně chytlavých refrénů přidávají i to něco navíc, co je činí výjimečnými. Na jednu stranu si sice některé dveře zavřeli, ale jiné se jim otevírají a jsem opravdu zvědav, kam se s tímto zvukem příště posunou. Pro mě rozhodně jedna z desek roku už hned na začátku února a vypadá to, že ANBERLIN (R.I.P.) konečně našli důstojného následovníka. Tak a teď si jdu pustit OSSUARIUM, hehe.
PS: Tipy na podobný věci jsou více než vítány.
Vložit komentář