Tak schválně. Kolik znáte metalových kapel s dvojciferným počtem alb, které ani po dvaceti letech nestojí na místě? A má je smysl poslouchat, protože i přes svůj osobitý projev stále dokáží překvapit? Říkáte dvacet? Deset? Ale no tak, spočítáte je na prstech jedné ruky.

Norské matadory Enslaved mezi ně lze směle zařadit. Možná že už nevydávají natolik od sebe odlišné počiny jako dříve, což je dáno i tím, že je jejich sestava už 11 let neměnná. Ale i tak, kvintet se zuby nehty brání ve své tvorbě ulpívat na riffech vytažených z letitého šuplíku a dokáže jít stále dál. Mám-li skupinu charakterizovat jedním slůvkem, zvolil bych „konzistence“.

Aby ne, Enslaved vede od počátků nerozlučná kytarovo-basová dvojka Bjørnson s Kjellsonem, jejichž krákorající skřehot tvoří trademark a pomyslnou nit spojující žhavou současnost s legendami opředenou norskou blackovou scénou na začátku 90. let minulého století.

Konec experimentům (v tom radikálnějším slova smyslu) nastal v kariéře ansámblu zhruba v období vydání desky Below the Lights. S nástupem alba Isakráčí soubor malými krůčky vstříc vkusu většinového publika, aniž by ovšem musel násilně proměňovat svůj sound. A přišel úspěch. Je to i tak trochu logické, přišel zaslouženě s rostoucím počtem odsloužených let na scéně. Na posledních deskách nabízí Enslaved i přes drobné ústupky stále hodnověrnou kvalitu – ať už jde o rockovou oddychovku Vertebrae, nebo (heavy)metalovým středním proudem ovlivněnou desku Axioma Ethica Odini. Předpředloňský skvělý zářez RIITIIR značil ústup k méně chytlavému vyznění a návrat k rozvětvenějším kompozicím, jejichž bohatou strukturu a aranže odhalily až opakované poslechy.

Kdo tedy čekal, že bergenský kvintet bude v této tendenci větší nepřístupnosti pokračovat, bude patrně z letošního In Times lehce zklamán. Enslaved se totiž zlehounka vracejí k Axiomě a i přes epičtěji pojatou tvrdou severskou psychedelii se nelze ubránit pocitu, že se opět vracejí ke svému specifickému pohledu na hard rock/heavy metal klasického střihu. Možná za to může někdy až přespříliš bigbeatové tempo udávané tlučmistrem Cato Bekkevoldem (slyš nezvykle bumčvachtovou hitovku Building with Fire), nebo nasládlé vokální melodie klávesisty Herbranda Larsena. (Zkuste jeho pěvecký projev porovnat s výkonem na Isa a bude vám jasné, kam se jeho hlasové schopnosti vyvinuly.)

Kdo doposlouchá In Times opakovaně až do konce, zjistí, že deska je kompromisem, avšak míněným v tom nejlepším slova smyslu. Skupina nesklouzává k laciným popěvkům (na způsob satyriconovského blackbeatu) a když už se zdá, že dávka líbivosti překročila meze podbízivosti (rock’n’roll v refrénu One Thousand Years of Rain), kvintet hned v úvodu následující pecky Nauthir Bleeding odbočí z vyjeté koleje do zasněného emoblacku, na nějž mají Enslaved od pradávna patent. Nutno dodat, že skladby čítající nejméně osm minut Norům nedovolují epické kusy postavit příliš jednostranně jednoduše. Jinými slovy, Enslaved zůstávají mistry dramaturgie, kdy na miskách vah jako kulináři přidávají tu špeku agrese, tamhle sedmdesátkový progresivní rock, onde tajuplnou atmosféru jak zhmotněnou z norských lesů.

Je to zvláštní. Norové se sice drží na svých řadovkách konvenčnějšího kopyta, přitom ovšem nezapomínají na experimenty. Ty jsou v jejich diskografii k nalezení na utajenějších počinech. Pár dní po vydání In Times spatřil světlo světa split se švédskými Shining, kde se Enslaved prezentují vikingskou hymnou jak za starých časů Ægirs Armar, nebo osobitou předělávkou ledzeppelinovské klasiky Immigrant Song. Není tomu tak dávno, kdy vyšlo EP Thorn, na němž se ansámbl překvapivě vrací až do svých úplných začátků. Jako by to ani nebyli Enslaved. A ještě tři roky předtím předvedli na festivalu Moldejazz s norskými Shining avantgardní devadesátiminutové inferno. O nevšedním projektu Trinacria se ani nemá cenu zmiňovat.

Enslaved jsou zkrátka kapela mnoha tváří. A že se někomu nemusí letošní počin líbit, nakonec ani tak nevadí. V jejich pestré kolekci je totiž možné vybírat i jinde.