Enslaved vždy působili jako kapela hrající roli černého koně vzadu. Po celou dobu svojí existence stáli stranou širšího zájmu veřejnosti i médií, aspoň co se týče ve

vztahu k ostatním spolkům hrajícím příbuzný styl hudby (na druhou stranu mají základnu skalních fanoušků). Enslaved šlapali a nadále chodí po neprobádaných stezkách netradičních hudebních fúzí. Nejprve byli označováni za zakladatele stylu zvaného „viking metal“; posluchači chtěli tímto způsobem pojmenování pochytit ideologickou složku jejich produkce. Jinými slovy šlo o modifikovanou odnož black metalu, která inkorporovala do svých konvencí severskou mytologii i jinak než texty (dávná historie) – například užitím temného čistého zpěvu, netradičních nástrojů a klávesových rejstříků (tento atribut jim ostatně zůstal doposud). Trojice nejlepších desek v daném žánru si vydobyla alba Frost, Eld (s nepřekonatelným úvodním opusem 793 Slaget Om Lindisfarne) a Blodhemn, ve kterém se už objevují rysy klasického (heavy)metalu. To už ústřední dvojici Bjørnson-Kjellson doplnil bubeník Rep, který se však po Below the Lights z osobních důvodů odporoučel. Po zmíněných klasických počinech nastává období hledání nových forem a vyjadřovacích prostředků (Mardraum, Monumension; přiznám se, že i já sám jsem měl s těmito kusy dost problémy, které však po čase vyvanuly na úkor zřejmé kvality). Možná, že se na tom podílel taky zvuk studia Abyss, jenž pro Enslaved nebyl tím pravým ořechovým. Na Below the Lights (2003) se nový vyjadřovací systém stává plně komplexním. Black metal vedle sebe funguje spolu s psychedelickým bigbeatem.
Novinka Ruun v ledačems pokračuje v předchozím průlomovém disku Isa. Rychlá tempa vymizela, základním prvkem je Enslavedovský

těžko uchopitelný dřevní metal s častými výlety do psychedelických 70. let (melotron apod.); příznačný je taktéž až obřadní charakter jejich tvorby – se změnami nápadů se nespěchá a tím tak na významu roste tajuplná nálada. Jistá hudební forma hypnózy. Na druhou stranu zůstal blackový vřískot, podle kterého Nory bezpečně poznáme. A vůbec, tentokrát je to poprvé, kdy se dvě po sobě jdoucí desky tolik podobají. Ruun na Isa těsně navazuje. Navíc má Isa více nosných melodií (některé skladby jsou jasné hitovky), novinka jen supluje model z předchozího roku, který byl mimochodem pro Enslaved velmi úspěšný. V rozhovoru pro Unrestrained Bjørnson uvadí, jak velkou inspirací pro poslední dvě cd bylo emo a jeho práce s motivy, jejich pomalým prorůstáním do dalších nápadů, lpění na detailech, které však detaily v konečném rezimé vůbec nejsou; ovlivňují náladu písniček apod. Navíc, Ruun bylo složeno na akustické kytaře! Aby bylo jasno, že tihle Norové jsou opravdu trochu jinde než uspěchaná Evropa, je příběh bubeníka Kata, jenž hraje už od začátku 80. let, hrál v Red Harvest, pak s ním trochu spoluhráči vyjebali a on se vydal do hor a začal rybařit! Stal se tak zakladatelem sportovního lovu ryb (nalezeno v encyklopedii!!!) a potom začal hrát s Enslaved.
Ruun startuje výjimečná hitovka Entroper (s čistým zpěvem v závěru – to jsou právě ty detaily, které pozměňují celý nápad, již předtím použitý, a nakonec tak i celou skladbu; od bigbetau někam k psychedelii...), snad nejlepší věc s okamžitým účinkem. Hned po ní Path to Vadir a uprostřed krásná intimní pasáž úplně jako od raných Pink Floyd! Trojka Fusion of Sense and Earth začátkem připomene Norvergr, ale pak jsme zase o dvacet let zpátky a na konci písně jsme v roce 2006 (ano, jde to!) v syntéze obou inspiračních zdrojů. Dechberoucí záležitost. Titulní Ruun je to samé, Tides of Chaos bere recenzentovi vítr z plachet, jak popsat ten krásný poslední kytarový motiv??? To nedokážu!!!! Dvě další písně raději přeskočím (už se opakuji ažaž) a samotný konec patří hypnoticky tajuplné Heir to the Cosmic Seed...... opět stejný lapsus mé osoby. Ani s hodnocení si nevím rady a to raději nemluvím o hledání škatulky. Nechám to na vás, milí čtenáři.
Ivar: „Ruun is a key that you can use as a road map to the entire Enslaved

career. (...) It‘s natural to backtrack from Ruun to the very beginning. Sometimes it is confusing for people if they start from Frost on. But going the other way actually explains a bit more, I think. There’s definitely something from the first album that reminds me of what we’re doing now. It’s nonlinear development. (...) A new album pops into reality and that changes the next time that you listen to an old one.“