Vždy, když píšu nějakou recenzi, poslouchám přitom danou desku intenzivně dokola. Zvyk, nutnost, pracovní postup, nenabaženost, odhalit dřív neodhalené. Důvodů je spousty a stejný postup jedu u splitu Esazlesa s Five Seconds to Leave. V podstatě je to dost jednoduchý a případ by šel jednoduše zavřít, ale čím to, že to nelze jen tak lehce popsat. Ne, tady to vážně není o tom, že kapely hrají tohle a na tohle. Hudba je médium v tom nejryzejším slova smyslu.

Není to cíl, není to výsledek, je to jen prostředek. Prostředek k vyjádření a průchodu svých emocí. Vyplavit to všechno ze sebe, a že toho Esazlesa mají na srdci nemálo. Zmar, zoufalost, bezvýchodnost situace, zklamání (nad sebou samým?), nad společností, bolest, útěk. Z nejhoršího jsme uvnitř, chytit se stébla je nemožné. Utéct? Kam? Západočeši umně a hlavně nenásilně (miluji to slovo) kombinují post-hardcore/screamo/post-rockové vlivy. Jejich dávkování nálad je jak na horské dráze. Svým způsobem přitvrdili a vyznění je naléhavější, důraznější. Skladbám to dodává onen požadovaný feeling, který chtějí přenést na posluchače. A nutno říct, že se to daří. Z těch čtyř skladeb se nedá vyloženě nějaká vytáhnout (famózní Ondra aka RIP ve skladbě Průměrný děti historie a bravurní redsparoweský začátek Nemá smysl nic říkat), funguje to jako malý celek. I v tom je kouzlo Západočechů, dát tak jenom akorát, nic víc, nic míň.

Druhá (nebo první?) strana pro majitele asfaltového vydání obsahuje „pouze“ tři kousky od Jindřichohradeckých Five Seconds to Leave. Zde se na to jde trošku jinak, hlavní důraz se dává na stavbu celkové atmosféry skladby. Pomalé, lehce ležérní riffování graduje přes mohutné zvukové hradby do zapomnění. Hledat výrazy a zbytečně přirovnávat k post-rocku či post-metalu je zbytečnost, prostě něco mezi tím. I oni umí nervy posluchače lehce podrásat. Nejdřív ukonejšit a lehce „namotat“, a pak zatlačit ke zdi a zase pustit. Klasická rovnice, kdy skladba končí vygradovaným koncem je zde poupravena, a tím se pro mě FStL trošku odlišují od zbytku. Zejména poslední Las Voces No Son Sufficientes je toho důkazem. Tak trochu je cítit celkový vliv Neurosis, přesto u Dogs of War se industriálně zefektované kytary přibližují k NIN; odpověď určitě hledat na Ghosts. Drobné nuance, které mohou odkazovat kamkoliv, přesto masivní, důrazný celek s vlastní tváří. V tom je síla FStL. Určitě doporučuji nepromeškat živé podání, které s projekcí bude mnohem působivější.

Nápad udělat společný split zřejmě vznikl už vloni z jara, kdy si to Esazlesa s Five Seconds to Leave brázdili Pobaltím. Letos na jaře spatřil světlo světa. Zprvu jsem si myslel, že by nahrávce slušel mohutnější zvuk, ale nakonec jsem od toho upustil - hlavně u Esazlesa, ti si stále zachovávají svůj specifický zvuk. A navíc, přemrštěné stěny by tomu škodily, už jen proto, jak nahrávka vznikala DIY přístupem. A na to je výsledek víc než dobrý.

PS: Můj jmenovec, bubeník Esazlesa Honza Hrivňák, mi split dva dny od release koncertu předává elektronicky, fyzicky ho zatím odmítám jako omluvu za pozdní recenzi předešlého materiálu. Ostatně tu jsem chtěl i vrátit, mezitím Esa přerušili činnost a hrozí definitivním koncem… ten první asfalt si už ale nechám a pořídím k němu mladšího brášku s nadějí, že jich bude víc.