Dlouhé roky se tvrdí, že Esoteric patří k mistrům funeraldoomového subžánru a konkurence jim z dálky jen kouká na záda. Důvod? Jako většina ostatních totiž zdaleka nezůstávají jen u kytarových kil zahraných v pohřebním tempu tu a tam doplněnými obligátními klávesovými tklivými rejstříky. Dalece experimentují se zvukovými vrstvami – ať už to jsou hradby kytar, nahalované vokály nebo všemožné kytarové efekty a pedály, díky nimž znějí jako surreálný dotyk nějaké cizí entity z vesmíru. Poslech Esoteric je díky tomu vždy až fyzickou záležitostí, ale zároveň také psychedelickým výletem do jiných světů i hlubin lidského nevědomí.

A Pyrrhic Existence není výjimkou. Trvalo to osm let, než následovník Paragon of Dissonance spatřil světlo světa. Grupa kolem Grega Chandlera a jeho dlouholetého souputníka Gordona Bicknella  se od vydání přelomového The Maniacal Vale zhlédla v majestátních úvodních kusech (Circle, Abandonment) a poslední počin není výjimkou. Když posloucháte téměř půlhodinovou Descent rozčleněnou do několika částí, napadne vás inspirace vážnou hudbou. Jednotlivé hudební myšlenky jsou od sebe oddělené jako „věty“, které by sice samostatně obstály, ale zde jsou zároveň součástí většího celku. Dílčí nápady z celé té multispektrální skládačky navíc nestojí na místě; hned první riff čítá cirka dvě a půl minuty (než se vůbec poprvé ozve Chandlerův vokál), ale kytarová kila se v něm neopakují a celá melodie se jako med pomalu táhne a kráčí stále kupředu.

Ač se to na první poslech nemusí zdát, podobně jako předchozích deskách i tady Esoteric svůj pohled na žánr posunují a vidí ho zase trošku jinak. Citelný přerod v kompozici nastal především na The Maniacal Vale, ale také A Pyrrhic Existence nabízí nové polohy. Přibylo klávesových ploch (zejména v mezihrách) či různě zdeformovaných ruchů, a to na úkor kytarového tritónového šílenství. Esoteric podobně jako na Paragon of Dissonance už nejdou tolik za hranu nepříjemna, kdy se vám z disonantních lomozících akordů ježí chlupy na těle a je vám až fyzicky špatně (tenhle pocit mám vlastně jen ze začátku Rotting in Dereliction), což ale neznamená, že by zněli nějak konvenčně. Místo sázení extrémností v řadě za sebou se chandlerovci více soustředí na kompozici jako takovou. V jejich podání se vlastně ani nedá mluvit o skládání riffů v klasickém slova smyslu, tak jak je známe normálně. Oni jednotlivé motivy spíš přetavují či metamorfují v jiné a takhle postupují až do samotného finále skladeb. Vše je do sebe jako vesmír propojené a vzájemně to spolu komunikuje. Poučeni základní poučkou post-rocku/metalu střídají klimaxy s vybrnkávačkami, na které nabalují další vrstvy, následuje pomalá gradace, vrchol, pak opět antiklimax a tahle hra s kontrasty pokračuje stále dokola.

V Descent nalézám styčné body s ranými Pink Floyd – progová epická vyprávěnka, mamutí kompozice dramaturgicky rozčleněná do více částí, kulminující až gilmourovským majestátním kytarovým sólem. Podobně vytříbená je následující Rotting in Dereliction (dle mého jedna z nejlepších skladeb Esoteric vůbec) – začíná už zmíněným nervním a postupně stále se více „kabonícím“ riffem, který přejde až do agónie, ten se ale náhle zhruba v polovině skladby zlomí do opethovských nálad, kde dojde i na tupačkový kvapík. Pak ovšem následuje návrat do bažinných končin s rytmicky zasekávaným funeralovým slamem (jestli se to dá vůbec tak nazvat) a celé to postupně směřuje k závěrečnému impozantnímu melodickému riffu á la Mournful Congregation, který trvá asi pět minut, ale mohl by trvat i dalších deset a stejně by se neomrzel. Esoteric jsou prostě v hájemství věčnosti (ale i nicoty) jako doma. Po tomhle vypjatém závěru logicky musí přijít nějaký uklidňující epilog – instrumentální kosmická Antim Yatra, která až evokuje darkwave dálavy Dead Can Dance.

Jak už bylo řečeno, muzika Esoteric zůstává i přes svou ultrapomalost barevná, rozmanitá a až napínavá. I když se její vyznění primárně zaměřuje na negativní emoce, není jako v případě různých drone/doomových spolků jednotvárná (podobně členité vyprávění jako Rotting in Dereliction nabízí například i Culmination, v níž se toho děje opravdu hodně). Hudba opět stojí na třech kytarách a jejich důmyslném vrstvení a prolínání.  V podkladu těžkotonážní kila, doplněná ve vyšších stupnicích o tklivé linky nebo různé halucinační zvuky, podkresy a echa (jeden příklad za všechny – Culmination, 9:00). Když se do toho ozve Chandlerův nezaměnitelný nahalovaný vokál střídající hluboký murmur se skřekem raněného zvířete, je vymalováno. I když Esoteric už opustili deathmetalové pasáže, kterými své songy tu a tam doplňovali, temnoty je tu i v porovnání s jejich hudební minulostí stále habaděj. Přesto kapela nabízí okamžiky, kdy zpoza černých mraků vysvitne sluníčko (třeba začátek Sick and Tired), a to v ostrém protikladu s texty plnými nihilismu, zmaru a totální beznaděje.

Když už se člověk tou téměř stominutovou stopáží alba dostatečně prokouše a zorientuje se v ní, zjistí, že není moc co vytknout. Muzikantské výkony všech zúčastněných jsou opět excelentní. Vlastně jediné, co bych upravil, je dřevní zvuk. Škoda, že ve finálním mixu nejsou více zvýrazněny kytarové stěny (tak jako na The Maniacal Vale), které by emociální dopad desky jen umocnily. Co naplat, Chandler si to tak zřejmě přál. Ale suma sumárum, Esoteric rozhodně nezklamali. Dalo se to čekat, ve funeral doom metalu zůstávají lídry, a to především proto, že jeho hranice široce překračují.
 
 

Názory redakce (vyjmuto z Alba měsíce)

- po předchozích dvou deskách o něco slabší, ale pořád parádní funeral. Esoteric jsou na rozdíl od mnoha dalších doomových kapel opravdu rozeznatelní a především druhá půlka téhle dlouhatánské desky mě dost baví. (mIZZY)

- nechte se pohltit atmosférou vazkou jak med, spoutat pomalými uhrančivými tóny a rozporcovat překrutými riffy. Další mistrovské dílo. (LooMis)

- králové funeralu jsou zpět v plné záhrobní. Osm let čekání přineslo své ovoce. Temnější a zoufalejší než předchůdce. Angláni pálí v úvodu vůbec nejdelším trackem v historii kapely. Dostat se už přes tento kopec je solidní šichta, ale s Esoteric není nic zadarmo a „úsilí“ je vykoupeno opět mistrovskou porcí funeralu. Devadesát osm minut trvající rozmýšlení nad Pyrrhovou existencí u mě naplnilo očekávání a deska míří do topu. (brutusáček)

- po zatím nejdelší studiové odmlce přichází birminghamští s nahrávkou, která vlastně nic moc nového nepřináší a (téměř?) ničím nepřekvapí (snad jen onou „opethoidní“ pasáží v Culmination?). Ale ono to vlastně (skoro) nevadí. Kompozičně, atmosféricky a emočně je to deska stále velmi silná a v (sub)žánru nemá konkurenci. Druhá polovina mi přijde asi lepší a zajímavější, ale i ta první se mi líbí dost (jen darkambientní Antim Yatra by tam možná ani být nemusela). Spolu s Kayo Dot nejsilnější adept na album roku. (AddSatan)

- bez ohledu na to, kolikrát tohle album ještě poslechnu soustředěně od začátku do konce, mám jasno, kdože jsou ti jediní funeral doomoví Pink Floyd. (piTRs)