Esoteric jsou jako vesmír. Pro jednoho černá prázdnota s minimem záchytných bodů, pro jiného zase kouzelná pokladnice s nepřeberným množstvím roztodivných těles, sil, barev a podnětů vůbec. Nabízí se přirovnání k průletu černou dírou, tu zase fantastickou mlhovinou, cestou na blanitých křídlech až tam do centra chaosu, kde na svém trůnu sedí onen prastarý slepý bůh, kolem něhož bláznivě piští tenké flétny.

Zatímco Subconscious Dissolution into the Continuum bylo ještě převážně černočernou bažinou (o starších počinech nemluvě), občas až příliš jednolitou (i když i to mělo svůj nezaměnitelný půvab), na předchozím počinu začalo docházet k jakémusi prosvětlení, byť stále ve zvláštních, znepokojivých a psychedelických odstínech. Zapracovalo se na struktuře skladeb, jejich vnitřním vývoji a gradaci i riffech samotných, jejich promyšlenosti a s trochou nadhledu by se dalo mluvit o celkově větší chytlavosti. Tato tendence na Paragon of Dissonance (opět 2CD se stopáží čítající dohromady přes hodinu a půl) pokračuje. Materiál je opět o něco přístupnější. Pánové jako by stále častěji vylézali ze svých temných slují na denní světlo. Ne, stále si na Esoteric neskočíme odzemek na pasece s elfy a trpaslíky, ale už si asi ani nebudeme napouštět vanu a brousit žiletky (pozor klišé!).

Hned první Abandonment mi svým úvodním riffem dokonce připomněla jakési brutal deathové „slammování“, až mě ta asociace rozesmála, což bych nikdy u podobné hudby nečekal. Dále zde můžeme zaznamenat prvky dnes populárních post-metal/sludgeových spolků (jména si každý jistě doplní sám), nejvíce asi v poslední třetině výše zmíněné Abandonment (výborně gradující), v Cipher, ale i jinde. Rozhodně nejde o jakékoliv kopírování, ani nevím, jde-li o přímou inspiraci, nicméně jistá podobnost je alespoň pro mě těžko přeslechnutelná. (Co myslíte, za jak dlouho se stane funeral doom trendem? :)) Chvílemi by se také snad dalo mluvit spíše o tradičnějším pojetí doom/deathu než o jeho (nej)extrémnější podobě. Je to tak, Esoteric nám prostě trochu „vyměkli“, zvláště v první polovině (na 1. CD) alba. Je-li to dobře, nebo špatně, je věc názoru. Pokud se budu chtít (u)topit v rašeliništi, sáhnu po tvorbě starší. Současná progresivnější a experimentálnější tvář zase nabízí bohatší paletu zvuků, nápadů, nálad a pocitů. Ale i zde stále nalezneme místa, kde se dostavuje pocit, že už konečně musí přijít ta poslední rána z milosti (Loss of Will a závěrečná A Torrent of Ills)… no a ona i nakonec přijde.

Při poslechu mám dojem, že se Esoteric při tvorbě posledního alba mohli inspirovat i v psychedelickém a progresivním rocku 70. let (znovu např. v Cipher), což je studnice v posledních letech extrémními spolky všeho druhu bohatě čerpaná. Stále častěji uslyšíme éterickou sólovou kytaru (asi i vklad nového kytaristy Johna Nolana), poletující nad masou riffů, jak spolu s klávesami vykreslují roztodivné halucinační motivy, které se ztrácejí jako nehmotné přeludy z jiných dimenzí tak snadno, jako se objevily. Vše pomíjí, jen zkáza zůstává. Přece jen je to pořád doom metal, že áno. Rytmická složka je opět o něco rozmanitější, Joe Fletcher sice stále nikam nespěchá, ale více si hraje s přechody a v rámci možností hraje pestře a zajímavě. Vokál Grega Chandlera zůstává stejně (a skvěle) ohavný a zvrácený jako dříve, často využívá hall efektu, po této stránce se nezměnilo prakticky nic a jsem za to rád. Dílo zkázy dokonávají texty plné šílenství, zániku, nicoty, nebytí a bezčasí a velice pěkný artwork, vinylová verze bude jistě pastvou pro oči.

Sporným bodem bude asi produkční stránka nahrávky. Více mi vyhovoval mohutnější a hutnější zvuk The Maniacal Vale a starších nahrávek. Je však jasné, že s provzdušněním hudby bylo nejspíš nutné aplikovat i jiný zvuk, zdá se mi však až příliš „hodný“, uhlazený a plošší než dříve. Možná, že zde trošku zazlobil i fenomén „loudness war“, postrádám trošku větší dynamiku, ale ne, že mě budete „tahat za fusekli“, jde spíše o dojem, ale zvuk mohl být podle mě ošetřen ještě o trochu lépe a citlivěji, byť se nejedná o nic, co by nějak výrazně vadilo.

Mám-li zhodnotit Paragon of Dissonance v rámci diskografie britských esoteriků, tak mi předchozí album The Maniacal Vale stále přijde znatelně lepší a nadále s přehledem ovládá čelní pozice žánru. Rozhodně se ale jedná o velice dobrou nahrávku, které se vyplatí dát nejednu šanci.

Pokud bych měl však srovnat aktuální nahrávky Esoteric s jejich žánrovými souputníky Ahab (o nichž se můžete na stránkách Marastu dočíst zde), Esoteric pro mě vítězí na plné čáře. Uvidíme, s čím ještě letos přijdou další slavní hrobaři – američtí Evoken.
 
Esoteric i zmínění Ahab se představí v pražském klubu Black Pes již 4. června spolu s Ophis a Et Moriemur.