Tak po minulé intelektuální krmi (Extra Life) nezbývá než trochu vykloktat něčím zemitějším, nějakej bigbít, tancovačka po stolech a blbý fóry. A s tímhle vám přesně přijdou na pomoc Every Time I Die. Po francouzským koňáčku nalámat českýho tuzemáka, kterej pořádně v krku škrtí, aby člověk zůstal stát nohama na zemi.

Bigbít to je, bigbít, ve kterým se míchá hardcore, metal, jižanskej rock a do toho trochu rytmickejch motaček, ale doopravdy jen zlehka. Jasně, podobnejch kapel jsou na světě tisíce, a na originalitu New Junk Aesthetic fakt nehraje. Na co se hraje, jsou nápady, energie, živelnost. A na tomhle poli Every Time I Die vládnou.
Každá skladba ti rozhejbává kosti už od prvního tónu, abych to nějak vychovaně uvedl, musím říct, že to kope jak prase. Snad největší síla je v těch hardcorovějších vypalovačkám, často hardcore takřka klasickýho střihu, kterej ale motá nohy tak, jak to často ani matadoři žánru neuměj, dravost a obrovskej tah na branku. Čím víc se dostávaj do metalcoru, tím víc se spadá do takovejch těch nudnejch moderních sekaček a breakdownů. Naštěstí se to nestává tak často, takže to člověk v klidu překousne jako takovou odchylku. Příjemný je zejména, že Every Time I Die si

nesnažej hrát na žádný umění, který nejsou (tak jako to dělá třeba Norma Jean na nový desce), vystačej si s klasickejma riffama, kterejm věnujou veškerou pozornost. A to se jim vrací, protože na týhle desce jsou ty klasický metal/hardcore motivy dotažený k dokonalosti, takže mě to i přes mojí současnou averzi k podobnejm žánrům doopravdy baví.
New Junk Aesthetic je taková ideální výplachovka. Metalcorová deska plná nabuzenejch válů v moderním hávu, kde snad každej riff nutí srandovně máchat rukama a nohama, tancovat, zpívat refrény. Kdybych měl přirovnat, tak řeknu poslední The End, ale bez uměleckejch ambicí, víc paňáků, tancovaček, míň srkanýho červenýho.