Holandští Exivious budou pro většinu - o progresivní/technické žánry metalu se nezajímající - fans velkou neznámou. Vytáhnu-li ale na svět jména jako Cynic a Textures, mohlo by být jasněji. Úplně konkrétně je to tak, že Exivious tvoří mozek kapely Tymon (kytara/growl Cynic) a Michel (kytara Sengaia, což je kapela, kde také zpívá Eric Kalsbeek), pak Robin (basa Cynic) a Stef (bicí Textures). Po přečtení tohoto úvodu si asi také budete myslet, že Exivious jsou novou kapelou. Ale prdlačku! Tymon Exivious táhne už 12 let, což je i doba, kterou museli nedočkavci debutu protrpět; dema z 2001 a 2002 nepočítám. A mělo čekání smysl?

Ano, a velký! Exivious totiž nabízí 47 minut toho nejvytříbenějšího (technického a progresivního nemusím zmiňovat) jazz metalu (ne metal jazzu, to jsou noví Panzerballett), jemuž příměr fusion skutečně sedí více než paruka trenéru Františku Výbornému; hudba je vskutku fifty fifty jazz a metal. Po prolustrování se prvními poslechy a načtením jednotlivého „autorství“ (uvozovky užity, jelikož skladby mají pouze pevnou kostru, na které se improvizuje) také zjistíte, že nepoznáte, který z kytaristů je hlavním autorem skladby. A pak je potěšující ještě fakt, že tu v poměrně krátké době po Animals As Leaders máme další čistě instrumentální soubor, tentokrát kvartet, do sbírky. Zde ale pěvecké linky nahrazují skvostná sóla (Embrace the Unknown), pro která není prvotně důležitý přehraný počet not, ale spíše emotivně vplouvají a vyplouvají z kompozic a dokonale tak nahrazují chybějící zpěv.

Jestli je pro AAL příznačná silná emotivnost, výrazná melodika a časté změny, i zde se tohoto dočkáme. Jenže u Exivious hraje důležitou roli hlavní myšlenka každé písně, která se jak poupě rozvíjí po celý její čas. Má tedy vždy spojující linii a jejím tvarováním vykvete ve finální nádherný květ. Na to posluchač prvně přijde hlavně v těch klidnějších pasážích (The Path), kde si asi nejvíc uvědomí, jak detailně a opatrně Exivious s každým motivem pracují, jak jemně nabalují, rozvíjejí a nikde se neunáhlují. A pak je tu ještě fakt, že oproti AAL jsou Exivious skutečnou kapelou a tak i zvuk kapely je úplně jiný, mnohem živější a naprosto nedigitální, nádherně analogový, kde vyniká zvuk samotných nástrojů – vyzdvihnout bicí a bezpražcovou basu třeba! A na konec je zde skutečnost, že Exivious jsou žánrově úplně odlišná kapela.

Tady totiž nenajdete žádné sekačky. Brnkačky sice také motají, ale spíš se v nich vychází, a když už jsem výše použil termín fusion, logicky z jazzrocku (synonymum pro fusion). Na boostřených podkladech pak používají silně frázující motivy (určitá podobnost s Textures; An Elusive Need), ale neseká se, neseká. Kytary jsou vůbec do sebe/proti sobě vlastně až dokonale zaranžované (každý chvilku tahá pilku; skutečně.. jakoby každý z kytaristů byl na jedné straně fiktivní pily při řezání obrovské klády) a nejednou jsou do sebe vkomponovány motivy rozličných délek, do nich rozfrázovaná mazlící basa nejednou si sahající pro jazzový standard a přes to vše rozdrobené a sypající se bicí.

Jde-li o inspirace a celkové přiblížení, zmíním zde pro metal určitě Cynic, ačkoli Exivious znějí úplně jinak, pro ambientní a artrockové pasáže Gordian Knot a King Crimson (obě All That Surrounds), pro jazz, kde se často hraje se syntezátorovými kytarovými podklady, samozřejmě Allana Holdsworthe, kde je každý zvuk pečlivě vybrán tak, aby se nic nenarušovalo a vše bylo ve zvukové harmonii. A ano, když Allan, i legatových sól se dočkáme. (Tento chlapík vůbec až příliš výrazně ovlivnil nejedno metalové ucho kytaristovo – Thordendal, Mameli, Coprofago ad.).

Samozřejmě ale nechci, aby vyznělo, že Exivious jsou kompilátem těchto kapel/umělců. Exivious do všeho většinou vnáší svůj úhel pohledu a během alba se setkáte s rozklady (ať riffy, či podklady), slajdovými kytarami, tu s jemným jazzíkováním, onde zas tech-metalovým riffováním podoby Spiral Architect nebo Canvas Solaris (mimochodem toto trio doporučuji, žánrově k sobě mají „blizoučko“), jakožto s plejádou kytarových technik i rytmické variabilnosti (matika motivu v Asurim). A co se mi na Exivious ještě (a to moc!) líbí, že to, co slyšíte z alba, to dostanete i live. Neořezané, nejen studiově vyfintěné, bez příkras, čisté. (A jen tak mimochodem, i koncerty jsou v plánu… a na příští rok dokonce i v ČR!)

Exivious nám na Exivious zkrátka nabízejí nejlepší a nejpreciznější debut, co jsem za poslední roky slyšel (pro připomínku bych vzpomenul třeba na Linear Sphere). Dokonce se ani nedá vybrat kompozice, která by tuto desku reprezentovala či jasněji charakterizovala, ale snad pecky č. 2 a 9 z hlavy nedostanete, já tedy ne. Exivious je debut plně vyspělé kapely, je pln úžasných instrumentálních výkonů, hudebního vizionářství i boření konvenčních standardů. Hudba na něm je rozjímavá (až meditační), splývá s vámi a přizpůsobuje se vaší náladě, vtahuje vás do jejího jiskřícího světa, ale i přesto má až nečekanou údernost a sílu. Dílo hodné mistrů!

A jen malá noticka na závěr: stěžuje-li si někdo na Traced in Air s poznámkou, že Exivious jsou víc Cynic než Cynic samotní, o čem by pak Masvidalovci byli, kdyby s TiA splnili očekávání, nepřekvapili a nahráli druhý Focus?