Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé… no nevím jaké pikle se přesně děly kolem (či uvnitř) Exodus minulý rok, ale výsledkem byl vyhazov/odchod hned tří členů. Postupně se odporoučelo chraplavé hrdlo Steva „Zetro“ Souzy (podrazit kapelu na turné se (gary)holt nevyplácí), pak to zabalil kanonýr Tom Hunting a vzápětí i sekerník Rick Hunolt. Nicméně vize, teď již vlastně jediného (pra)původního člena Garyho Holta byla jasná – nenechat potřetí kapelu padnout na kolena, a tak naverboval náhrady, které na této desce procházejí prubířským kamenem.
I když… on třeba takový pan Bostaph za bicími velké problémy nemá (právě naopak, jenom by mne zajímalo, kde jsou ony proklamované bolesti, které ho odpoklonkovaly od Slayer), Lee Altus si taky už něco odvedl v Heathen, takže vlastně hlavní tíha odpovědnosti spočívá na zpěvu neokoukaného Roberta Dukese. A nutno říci, že se s tím vypořádal velice rázně a ve štěkavých pasážích zastiňuje i své dva předchůdce – Paula Baloffa (R.I.P. – 02/02 to již budou čtyři roky od jeho předčasného odchodu, to to letí), i zmiňovaného Steva Souzu. Otázkou ovšem je,

zda-li se dokáže hlasově vyvinout i někam dále, jelikož tento naštvaný výraz si ponechává celou stopáž desky a nevybočuje z něj ani na chvíli. Marně se tady budete pídit po volnějších, táhlejších pasážích (snad jedinou výjimkou mohou být střednětempé Shudder to Think a Altered Boy, i když ani tyto nejsou po celou dobu v jednom tempu). Celá deska je koncipována velice tvrdě, bez prostoru na oddech, společným jmenovatelem je agrese, zloba, nasranost, které čiší nejen ze zpěvu (možná proto se ani Dukes nevydává dále než je nezbytně nutné, nejvýraznější náznak ve změně zpěvu je až v Going Going Gone), ale i celkové produkce a kytarové hry Garyho Holta. Evidentně i na něm se podepsal stres kolem odchodů a příchodů, a tak se jej asi rozhodl ventilovat prostřednictvím své hry. A nejsou to jen sekané, tvrdé riffy, ale i jedovatá, kousavá sóla - poslyšte třeba dvojku Deathamphetami-ne, která má na thrash až netypických 8,5 minuty (což ale není jediná, Altered Boy má o minutu méně), či další zajímavě vygradovaný výjezd v Karma's Messenger a I am Abomination nebo sólo v Now Thy Death Day Come, které je vzhledem k tvorbě Exodus hodně jinde. Velký prostor, více než na předchůdci Tempo of the Damned, dostala basa Jacka Gibsona, která střídavě vyplouvá na povrch či se drží v pozadí a skutečně tvrdí muziku, jak je zrovna zapotřebí. Zářným příkladem může být začátek Altered Boy, kde kdesi v dálce krásně zvoní na podkladu kytarového riffu a doplňuje Bostaphovy střídmé údery.
Exodus zkrátka na jednu stranu předvádí perfektní moderní thrash – nelítostný, bez kompromisů, na druhou stranu pro někoho mohou znamenat stagnaci, ale… Chtěl

by snad někdo od Exodus dneska nějaké experimenty? Já tedy ne. Chci slyšet to, co umí nejlépe a to je mi zde nakládáno s poctivostí maximální. Prostě a jednoduše, na definici obsahu desky nezbývá použít nic jiného než staré klišé – thrash jak řemen. ..::.. 8.5/10