Vydání novinkového alba Tempo of the Damned Exodus načasovali (ne náhodou) na pondělí 02/02/04. Právě v tento den totiž uplynuly dva roky od úmrtí jejich dlouholetého zpěváka Paula Baloffa a hodlali mu tím vzdát poctu, která mu jistě náleží minimálně za úsilí, s jakým se podílel na zavedení pojmu thrash metal do slovníčku metalové hudby 80. let. Náhrada za Paula byla nasnadě v dalším pěvcovi, který na deskách Exodus již účinkoval - Steve "Zetro" Souzovi - a jistě neprozradím na úvod nic překvapivého když oznámím, že pocta se jaksepatří vyvedla.
Kdo měl možnost Exodus vidět 19/10 loňského roku v Brně v rámci evropského The Bonded by Metal Over Europe tour, musel se na tuto desku velmi navnadit. Tušení, že se bude jednat o dobrou desku se splnilo na 100%. Návrat thrashe model Bay Area je tady v plné kráse. Deska, na ploše téměř 55-ti minut nemá jediný kaz, který by ji výrazněji dokázal zhyzdit. Žádná zastydlost, žádná klišé (v rámci stylu), ale spousta radosti, energie a nadšení vás uvítá hned na začátku. Scar Spangled Banner může sice častějším poslechem navodit podobnost s kanadskými Annihilator z období kolem desky King of the Kill, především svou kolovrátkovitou (není myšleno pejorativně) kytarou, nebo Overkill (pro změnu basovou linkou), ale alespoň dá na srozuměnou, že Exodus (konečně) zase hrají to své – precizní rytmikou počínaje a výraznými sóly, která posunují skladby kupředu, konče. War is My Shepherd zazněla koncertně i v Brně (pokud mě paměť neklame) a patří mezi nejsilnější skladby desky. Souza křičí, sténá, frázuje do kytar jako by měl vypustit duši, duo Hunolt/Holt rozřezává riffy uši a navíc přidává neskutečná sóla! Následuje střednětempá záležitost Blacklist, kde se znovu vyznamenává Souza, hněvivě drtící slova mezi zuby. Shroud of Urine nechá rytmikou vzpomenout na Panteru, ale opět to berte jenom jako drobné připodobnění, protože celé skladbě dominují sóla, která osobně považuji za nejlepší z desky. Nejšlapavější věc desky Forward March (tuším, že i ta byla hrána v Brně) nenechá vaše končetiny, ale zejména hlavu, chvilku v klidu. Chtě nechtě si musíte podupávat do rytmu a obdivovat, jak to těm hošanům bezvadně hraje a Souzovi frázuje jako z kulometu. Marně vzpomínám, kdy jsem slyšel takhle perfektně padnout text do rytmiky. Culling the Herd se nese v duchu Blacklist, akorát s tím rozdílem, že Souza tentokrát dává více přednost svému melodičtějšímu vokálu. Na průrazné rytmice, zejména pak zvonivé base (Jack Gibson), je založena Sealed With a Fist, kde zbytek kapely občas doplňuje Souzu v refrénu. Skvělá riffovačka se nalézá i v Throwing Down, ovšem na rozdíl od Forward March je celá udělána ve středním tempu a ústřední, hypnotický, riff jede takřka po celou dobu v pozadí skladby. Impaler má dvě tváře. Úvodní melodickou, chtělo by se napsat až milostně roztouženou, druhou uvozenou klasickým kytarovým thrashovým nájezdem zlou, drsnou a divokou, v níž si pak Souza sahá až na dno svého chrapláku. Závěr desky obstarává stejnojmenná skladba, která v podstatě sdružuje veškeré atributy předchozích skladeb – pozvolný úvod, kytarový nájezd, jednoduchá, přitom ale barvitá rytmika, hněvivého Souzu, kytarové riffy ostré jak břitva a sóla, která však již k takové špičce, jako předešlá, nepatří.
Exodus celkově ubrali na své živočišnosti a divokosti z prvních desek, ale vše vynahrazují kvanty prvotřídních sól, harmonií, šlapavou rytmikou a nápady. Ano, chytré nápady, prezicně vypilované a vybroušené, jsou vsazeny do deseti thrasmetalových drahokamů. To je Tempo of the Damned, to jsou noví Exodus. Kdo tady pořád křičí, že jsou druhá liga? Jděte někam s Metallicou. Poslechněte si tuhle desku a pochopíte, kdo je vládcem Bay Area společně s Testament!!! Jenom je trochu škoda zvuku, který mohl být ještě kapánek více dotaženější.