Po velmi úspěšném albu Synergy vymodlili norští andílci Extol další thrash-emo-sekanici Blueprint. V mezičase desek došlo k výměně kytarových kazatelů, kdy na hranici splanuli Christer a Ole Børud. Náhradou se stali (s požehnáním Boha) Espewoll Glidje a Ole Sween (bez Ole(je) by nebylo Extol). Nevím, až jak dalece se dřívější členové podíleli na skládání not svatých, jelikož nějaký tragický hudební (stylový) odklon se nekoná.

Ztráta blackového pesimismu (hudební postupy a zpěv) už byla patrna na Synergy a i na novince se nic nemění. Snad jsou olejáři ještě více v zajetí dimenze dobré nálady, jelikož poslech Blueprint skytá přehršel pozitivní energie (jak v rychlosti, tak v emo zpívánkách). Kombinace nařvaných metalových honů na čerta a andělských chorálů funguje (a mám dojem, že fungovat dycinky bude), snad je oproti předešlé desce ve větší přímočarosti, aneb není přítomno větších stylových změn (jakoby násilných). Synergy bylo více o „nebe a dudy“, o pestřejších strukturách skladeb, novinka mi přijde více písničková, snad jednoduší, dávající vetší prostor čistému prozpěvování. Kdyby mi nepřišlo přitroublé nazývat hudbu slovy tvrdá a měkká, tak bych použil přirovnání, dle [1]: „Nějak nám kluci jedni maličko jedou na hniličko.“ Souhra kytar se dá nazvat klasickou, jedna řeže jeden riff za druhým, který je podbarven nějakým tím brnkáním. Prolínání zpěvů je také dodrženo (hezká melodie doplněna křikem), nějaké to zaskučení na odehnání démonů lze také zaslechnout. Pomalejší oddechová, leckdy emocionálně napjatá pasáž je šponovaná na maximální míru a ve vrcholu useknuta nějakým tím zaburácením (agresivnější zpěv, rytmické zrychlení, hutnost). Kvalita desky mi přijde ve stoupající tendenci, jako by na začátek byly umístěny „písničky“ a až ke konci dochází k originálnějšímu vyznění, k větší hravosti, k menší „podbízivosti“. Mimochodem poslední pecka The Death Sedative je u všech rohatých parádní.

Dovolil bych si tvrdit, že Blueprint není špatná deska, leč mi ďáblík v levé hemisféře faxuje, že Synergy překonáno nebylo. Deska i po více posleších nezanechá patrnější stopu, lze namítnout, že ani nevyvolává stavy nepříjemné, avšak tato neutralita je víceméně nic neříkající. V globálu je Blueprint dobře poslouchající se kolekce pěkných melodií (až někdy příliš sladkých) a svižnějších temp okořeněných řevem, která neobjevuje skryté gurmánské zážitky, ale dává pocit příjemně stráveného času.

Použitá literatura:
[1] Šedivec M. – Kovářík M. – Helar O.: Jak správně uvařit vejce, Plzeň, Trenýrky nebo slipy, 2007