Byli jste mezi těmi, kdo nemohl Faith No More odpustit comebackové turné? Pamatujete si články, v nichž se Mike Patton zapřísahal, že žádný reunion nebude? A vy jste ho brali vážně, protože on přece něco podobného neměl zapotřebí. Hledač, experimentátor, provokatér davu – proč by šel takhle na jistotu?

Ale stalo se. Kapela hrála všude možně po světě a znovuoživený zájem o sebe sama si užívala. Jak by ne, po předčasném a nečekaně rychlém skonu je po letech odmlčení řada lidí docenila. Varhany v metalu, štěkající ratlík za mikrofonem, latinskoamerický ploužák. Řada epigonů si z jejich skladeb brala po hrstech, nazývali to „avantgardou“. Jenže před 20 lety tohle hráli v rádiu…

Kdo strávil turné, byl by asi sám proti sobě, kdyby nechtěl slyšet od Faith No More něco nového. Ta představa byla prostě neodolatelná. Už jen proto, že Patton je zárukou kvality. Lákavé rovněž bylo, že kvintet mohl v rámci nové tvorby zplodit v podstatě úplně cokoliv. Vydá se kalifornský ansámbl cestou do minulosti, nebo si z ní Patton udělá doprovodnou kapelu a půjde směrem svých nepředvídatelných projektů?

První poslech Sol Invictus dosvědčí, že tak blázniví Faith No More nejsou. Na albu jsou dnes už padesátníci poznat takřka okamžitě. Charakteristické prvky zůstaly – zvonivá funky basa Billyho Goulda a podmanivé klávesy Roddyho Bottuma, slyšíte to? Ale nedá se říct, že by se novinka něčemu podobala, nebo že by byla odvozená z věcí na Angel Dust, nebo King For a Day. Osmnáctiletá odmlka brání přímé provázanosti s předešlými alby. Přesto lze říci, že jemná nit umírněnosti spojuje Sol Invictus s písničkovostí Album Of the Year.

Kapela si užívá nezávislosti. Desku vydala na vlastním labelu a jak Patton podotýká, nevznikla pod žádným vnějším tlakem, ale jen pod vahou vlastní autocenzury. „Nedali jsme si žádný termín. Můžu fakt říct, že to mělo otevřený konec, šlo o ryzí kreativní úsilí,“ popisuje průběh skládání Patton.

Jeho kolega, bubeník Mike Bordin, tvrdí, že album vznikalo přes dva roky. Výsledek ale vůbec nezní křečovitě a hlavně, skupina se na něm ostentativně nesnaží vracet do minulosti, znít jako v 90. letech a kopírovat svoje tehdejší postupy. Kvintet na materiálu nejdříve potají dělal bez Pattona, který byl vůči němu skeptický. Pak ale soukolí do sebe opět zapadlo.

Překvapí umírněná stopáž. Deset písni, hrací plocha sotva 40 minut. Skromnost se někdy vyplácí, Sol Invictus nemá vycpávky. Startuje pozvolna, titulní věc se nese až v divadelním duchu. Opona se zvedá, kabaretní odér se valí na publikum. Jde ale jen o netypický prolog k následující Superhero. Na ní je slyšet, že desce v tvrdších momentech chybí plnější a dynamičtější zvuk. Oproti Album Of the Year je to v podstatě zkušebnová nahrávka. Superhero, patrně nejříznější kus na albu, je podobně jako Midlife Crisis postavená na atmosféře, píseň graduje při opakovaném refrénu „Leader of Men“ obohaceném o orientální motivy a kaskádovitě klenuté klávesy. Zklidnění přináší Sunny Side Up, popově plážová záležitost s žabkami v písku doplněná o kytarové kvákadlo. Nebyli by to ovšem Faith No More, kdyby nepřinesli hned po refrénu překvapující zvrat směrem do metalového nářezu. Stejně jako ukřičený konec Separation Anxiety. Spaggeti westernem načichlá Cone of Shame zase celé dvě minuty napíná posluchače a rozjede se až v druhé půlce. To hlavní jsou aranže, díky kterým se album neomrzí. Vypíchněme zvuk foukací harmoniky a dětský sbor v Rise of the Fall, tleskání v mexické road-movie Black Friday, nebo pompézní klávesový rejstřík umocňující finále Matador.

Kvůli takřka dvoudekádové odmlce se Sol Invictus k předchozím výtvorům přirovnává těžko. Není tak experimentální jako King For a Day, nebo Angel Dust. A druhá půlka je hodně odpočinková. Faith No More na desce nenabízí žádný metalový nářez jako třeba před 23 lety Malpractice. Žádní metalisté, už jen rockeři. Sol Invictus netlačí na pilu, přesto zůstává navýsost muzikální. Kalifornským se podařilo dokázat, že reunion nemusí vždy znamenat vykrádání minulosti a kopírování šablon. Jsou jiní, ale jsou to stále oni. Faith No More mile překvapili.