Je-li pro vás Dreamless prvním seznámením s Fallujah, přečtěte si ani ne dva roky starou recenzi předchozího alba The Flesh Prevails, kde se analogii jejich vývoje věnuji dostatečně, je zbytečné to opětovně omílat. V jedné větě jen uvedu, že Fallujah (podobně jako třeba Contortionist) na začátku hráli deathcore, byť ne ten nejvzornější a přeplněný breakdowny. A protože třetí desku Fallujah máte „před sebou“, zbytek už - asi - znáte sami.
Od té doby uběhly dvě léta, dvě zimy, dvě jara a dva podzimy… a krom toho, že se Fallujah od Unique Leader dostali pod Nuclear Blast, je na první pohled vše stejné. I aktuální malba disponuje vesmírně snovou postavou, entitou z jiného světa, jakýmsi portálem do/z neznáma. Spojuje nespojitelné, otevírá duši. Obé je v tvorbě Fallujah důležité.
A poslech? I zde platí závěr první věty předchozího odstavce. Prokomponované struktury, instrumentální nadřenost, dreampopové vyznění a plošší zvuk, který ale zas dá vyniknout zasněnému aranžmá a všem vrstvám zvuku. Když ale kouknete na tracklist, dvanáct skladeb by mohlo leckoho vyděsit. Ano, Fallujah na novinku přidali dalších skoro 15 minut, bude to vůbec uposlouchatelné?
Nač si to neříct narovinu, už na The Flesh Prevails byla Alone with You nebo závěrečná Chemical Cave. Jasně, ani Dreamless dramaturgicky nechybí oddechovky, a tedy všech dvanáct kousků není prezentováno celou kapelou a jejím „kovovým“ zvukem. Nemetalový zápis zde má titulní Dreamless (ta je, ač hraná, snad nejlahůdkovější), Fidelio a Les Silences a do jedné se jedná o maximálně povedené kousky, kdy si po jejich poslechu říkám, tahle kapela může skládat hudbu k filmům.
I začátek alba je podobný desce předchozí. Ač tomu název skladby nenapovídá, Dreamless s Face the Death začíná opět volněji. Skutečná bouře přijde až s Adrenaline a hlavně The Void Alone. Zde se Amíci ukazují již ve známém světle. Vlastnostem těchto dvou a předchozí desky odpovídají i následné skladby a říkám si, co ti kluci berou, že dokáží za tak krátkou dobu opět přijít s takhle nabušenou muzikou (znění by odpovídaly nějaké kaktusy, nebo LSD). Motiv střídá motiv, ty jsou doplněné melodiemi, vyhrávkami, vazbami a sóly, ale zásadní rozdíl tu ale je. Deska mi přijde poměrně lineární a v podstatě docela splývá.
Totiž. Když si poslechnete The Flesh Prevails, ta celá má jakousi sinusoidickou křivku, houpe, hladí, prakticky k vám promlouvá, pracuje s vámi… dává si vás. Pokud u ní toto nevnímáte, mohu ještě dodat, že tam každá skladba obsahuje ne typické uvolnění jen na způsob „vypneme bustr, začneme brnkat“, ale de facto na hrot vypjatou emoční katarzi, která vám nedá nadechnout, vcucne vás, pohltí… nebo se v jemnějším duchu nese skladba celá (Allure).
U Dreamless mám pocit, že Fallujah zas šlápli na plyn, jelikož těchto momentů dost ubylo a spíš se tentokrát jedná právě o ta typická oddechnutí bez zboosterované kytary. Furt se tu střílí ostrými, ale Amorův hrot se otupil. Takřka vyhodili „post-rock“ a kytarové souhry se v rámci podkladu zas značně obrátily k deathcoru. Pokud totiž komplet kapela nehraje na uvolněnější notu a věnuje se brnkačkám a tvoření nálad, rytmická kytara často jde „do plných“ a kapelu dopředu, někdy možná až zbytečně, tlačí. Chybí mi větší souhra s rytmizovanou kytarou (jakoby někdy šlo o dva protichůdné prostory v jednom celku), takže i samotné nálady je při střídajících se skladbách od sebe těžké jednoznačně oddělit. A ač jsou furt krásné a povznášející, těmi podkladovými kytarami hrozí splývavost, což s vrstvou kytarových výjezdů a „houkaček“ působí zmatečně, až člověk mezi tolika skladbami prostě začne ztrácet orientaci (pusťte si třeba za sebou jdoucí Abandon a Scar Queen, která je i parádním shoegaze). Dreamless tak v celkovém výsledku krapet působí jako v klinči. I když nejde o jakkoli klasické znění deathcoru, ale nejednoduše vystavěné lámající se stěny doplněné nejednou i rozvětvujícím motivem, přesto to novince ubírá dech, i když se to týká jen poloviny písní. Jinak je ale vše při „starém“…
Odmyslím-li toto, pak Dreamless zas tak jiná není. Vychází z předchozího konceptu, je o něco tvrdší a nekompromisnější (nevadí), ale způsobem, jak jsou některé kytary napsány, o něco uzavřenější. Vyvolává to ve mně otázku, zda kapela správně využila před dvěma lety The Flesh Prevails načrtnutý potenciál, který pro ní s Dreamless mohl znamenat, že i poslední jedinci by s jejich minulostí zapomněli na často nelibozvučný přívlastek deathcore. S ním samozřejmě zůstává brutální, pro někoho dost monotónní zpěv (mně nevadí), tentokrát je však ne pouze výjimečně doplněn ženským hlasem, což je rozhodně skvělý krok a dodalo to nahrávce i kapele další funkční sféru. Více prostoru dostala basa (Abandon), celkový zvuk je příjemnější a ne tak plochý, ale jinak charakterově velmi podobný tomu minulému.
Za mě sice krůček zpět, ale Fallujah jsou pořád kapela, která dělá muziku, jíž žádná jiná nenabízí. Melodie a nálady jsou furt nádherné, kompoziční zručnost i představivost tělesa nadměrná. Při pohledu v dál si ale kladu ještě další otázku. Pokud s příštím albem jinak nepropracují kytary, nebo nepřijdou s něčím „jiným“, bojím se tu jistého, nejen melodického, zacyklení. Nu uvidíme.
- naleštěný a vypulírovaný, k dokonalosti vyšlechtěný atmo/epic ambient tech death. Jako podařený experiment beru ženské vokály, ale třeba v titulce hostující Tymon Kruidenier tam tak dokonale sedne, že Exivious feeling kopne až následně. Celkově lehce pod The Flesh Prevails a v prvních slovech skrytý příklon k větší melodičnosti může do budoucna být největším problémem. Ale naopak co neustále překvapuje a odhehčuje, jsou ambientní vsuvky. (LooMis)
- počkám si na analýzu od Šéfa, který to slyšel určitě tak 23142x, za mě bych podotkl, že je to víc komplexní než předchozí deska. Zatím se ale neohrává, což je dobře. (brutusáček)
- oproti předchozí fošně poměrně uhlazený, na mě trochu moc deathcorovýho feelingu. Dám tomu čas, zaslouží si to. (onDRajs)
- ještě je moc brzy na nějaké finální závěry. Bude to chtít hodně poslechů. Ale prozatím se do desky dostávám nejpomaleji ze všech. (Kuba)
Vložit komentář