Upřímně, při prvním poslechu téhle desky jsem se na malou chvíli zasekl a proběhlo mi hlavou, jestli to není nová deska Dying Fetus. Podobnost s jejich novou deskou War of Attrition je totiž velmi zjevná – až na to, že podle data vydání je Your Enemy is You o rok starší. Nic to ovšem nemění na faktu, že Fetal Decay připomínají jasný východní protipól, tak jako jsme zvyklí z počítačových her a z politiky za dob studené války. Pánové z ruského města Saratov to neskrývají – důkazem toho je jejich hlavní webová promo fotografie, kde zpěvák hrdě stojí v popředí a na tričku mu svítí veliký nápis Dying Fetus - a nakonec to vůbec není na škodu – servírují nám muziku podobně promyšlenou, nadřenou, důmyslnou a plnou překvapení i na několikátý poslech.
Tato deska je jejich prvním full-length počinem. Mají již za sebou dvě splitka z let 2002 a 2005 a jedno promo CD, rovněž datované k letopočtu 2005. Co se změnilo? Inu, mnohé: je vidět, že kapela si nechala na debutovém albu záležet: zvuk je opravdu prvotřídní, bez nadsázky srovnatelný s výše zmíněnou War of Attrition. Nutno ovšem poznamenat, že zejména vokály jsou o něco brutálnější. Také po instrumentální stránce se jedná o parádní kousek, riffy jsou promyšlené do takové míry, že opravdu nehrozí, že bychom měli pocit kolovrátku, jak se to u deathmetalových kapel stává, a přechody mezi nimi vždy představují balíček s překvapením – kdykoliv čekáte, že možnosti daného přechodu jsou vyčerpány, na poslední dobu nebo dvě na vás vybafne nějaká technická prasárnička. Pojďme si odložit srovnávací metr a projít si album kousek po kousku.
Úvodní pecka Mass Mutilation začíná pěknou sypačkou, posléze přecházející do brutálního zahuhlaného vokálu, a po několika povinných úvodních riffech se poprvé ukazuje technická hravost kapely. Pozornost na sebe poutají především bicí, kopák je krásně podladěný a to jen podtrhuje vyhrávky, kdy bubeník plynule přechází z rychlého prasopalu na velké trioly, které znějí skoro jako začátek druhé skladby druhé desky domácích Smashed Face. Kytara v následující mezihře je prohnaná lehce flangerem, což má být zpestřující prvek, tady bych ale volil něco jiného. Ovšem na pochybnosti není čas. Skladba se valí dál jako kamion na německé dálnici, která nezná kolony. Vyskakují na nás stále další brutalitky a s takovým tempem, že je sotva stačíme vstřebávat. Jako celek to pak působí jako velice pestrá a živá muzika, která vás po cestě

tramvají zaměstná natolik, že je klidně možné přejet svou zastávku. Konec skladby je ukončen efektní kytarovou vyhrávkou a dvěma brutálními záseky, ze kterých než se vzpamatujeme a stihneme si říct „Voe to je maso“, vyskakuje už na nás úvodní předehra další skladby Agressive and Fucked. Brutálně nadupaná techničnost a nápaditost jede dál tak, že nudit se opravdu není čas a vokály se střídají mezi ultra-brutálním murmurem a lehce HC nádechem. Skladba 03 One or Billion začíná netradičně basou, která předvádí pěkný zvonivý slapping, po chvíli se měnící v nejbrutálnější slam death, který vlastně provází celou desku. Ještě se dočkáme oblíbeného „radio efektu“ na začátku čtvrté skladby a mnoha dalšách vychytávek. Jako třešnička na dortu pak přichází poslední skladba, cover skladby Divine z prvního alba Korn. Opravdu povedená věc, brutal-death-metalový cover zrovna Kornů je vskutku originální nápad. Poprvé jsem se celkem popadal za břicho, vzhledem k tomu, že na začátku vokalista udělá zvuk, který zní jako když mrtvola vypadne ze skříně, aby pak mohl následovat song tak jak ho známe, jen s daleko šílenějším feelingem, masivnějšími kytarami a kanálním zpěvem.
Celkově mohu desku vřele doporučit, protože ruských kapel je třeba si více všímat, v poslední době se totiž z této země ozývají velmi nadějné počiny, jako příklad mohu uvést novou desku kapely Katalepsy z Moskvy.