Kdo by neznal Fleshless, dlouholeté stálice české deathmetalové scény. S historií od roku 1993 a mnoha vydanými tituly se už teď Děčíňané zapsali značnou měrou do žánrového vývoje u nás i jinde; je o nich známo, že kupříkladu měli co do činění s Maltou skrze spolupráci s Beheaded, nebo že hráli i v Zámoří. Kapela sází řadovky jako králík bobky, ačkoliv počin Hate is Born už podle myspace vychází pod Metal Age. Ovšem šlape nám to stále ve stejném duchu. Je to dobře?

Asi největší změna byla slyšet mezi alby Abhorrence of Cadaveric a Nice to Eat You. Původní strojochodný automat konečně dostal sbohem díky příchodu živoucího bubeníka. Pamatuji si, že na mne tato deska působila dost nejistě, jakoby si s živým bubnem nevěděli rady a zkoušeli, co se z toho dá vymáčknout. Popravdě, změnilo se toho málo. Přes CD To Kill for Skin a Sensual Death Immitation nyní přichází další vydání se štítkem 2008 a nemohu se ubránit pocitu kontinuálního tvoření za použití stále té samé formy, tisknutí tou samou barvou a s trikem spočívajícím pouze v proházení písmenek, či chcete-li stránek. Nesnažím se říct, že se to nedá poslouchat, protože by to byla nesnesitelná nuda. Zvuk je super, aranže taky super.. ale to je tak celé, je to totiž pořád stejně „super“ a co z toho dál, že.

K věci. Řekl bych, že kdo nebude žádat a očekávat nějaké inovace a změny, které by ho posadily na zadnici, a v úžasu si překousl jazyk, bude spokojen. Je to celé takové konkrétní a přesvědčivé, i když se každá skladba, každý riff v nějakém aspektu okatě hlásí k něčemu, co jsme už slyšeli dříve. Při druhém poslechu se mi konečně daří oprostit od srovnávání se starou fošnou a pohled se trochu mění. Jedna taková drobnost… Přečtete-li si recenze na tuhle kapelu z dřívějška, a tím myslím kdekoliv a odkudkoliv, velmi často se dočtete, jak je fleshlessácké pojetí death metalu tancovačkové. A ač možná lehce ovlivněn, musím říci to samé: většina motivů, se kterými se z této produkce máme šanci setkat, je vlastně přitvrzená bigbeatová rutina, zakouřené závěsy z vesnického kulturáku, co pamatuje už spousty zábav a lidových veselic, ometené smetákem, vytřepané a nabarvené podle odstínu, co zrovna frčí.

Jelikož však hodlám hodnotit vesměs kladně, měl bych nyní zvolit jiný úhel pohledu: pokud možno nějaký objektivní. Hudba je to opravdu svižná, až na chvilkové záseky ve formě příliš natažených riffů odsýpá, občas vyčaruje úsměv. Vokál totiž dosahuje poloh, na jaké nejsme tak docela zvyklí: běžný chraplák tu mají ve vyvážené míře doplněn vtipným prasečákem, ještě vyšperkovaným promyšleným frázováním. Další pochvalu bych rád poslal na adresu bicích. To je nástroj, který zde táhne kupředu a podle mne nejvíce přispívá k nářezovosti celku. Mnoho dělá zvuk, což není tak docela otázkou muzikanta. I na bicí je však potřeba mít smysl pro feeling a ten tu je. Do paměti se prostě nejspolehlivěji zarývají části skladeb, kde právě buben hraje hlavní roli, kde dostává prostor od stroze frázovaných kytar.

Co mě docela zarazilo, bylo intermezzo v podobě sedmé skladby Tears for Dead. Zdá se mi to, nebo je odkoukané od Smashed Face? Uplně ten samý motiv, stejné zpracování. Naštěstí se hned po něm jede dál pěknou nakládačkou. Klepačky na rachoťák jsou vůbec jedním z nejužívanějších prvků. A co se mi taky dost zamlouvá: dlouhohrající alba často trpí takovým neduhem, že už jsou ke konci nudná – jakoby byly songy zhruba seřazeny podle ‚výkonu‘. Tady to tak není, deska se poslouchá dobře až do konce.

Co dodat? Prostě klasika. Fleshless jak je známe. Kvalitní poslech, ale bez posunu kamkoliv. Šest je málo, sedm zase moc...