Ceremonials je album, se kterým jsem se musel dlouho srovnávat, a trvalo mi mnoho poslechů, než jsem (snad alespoň částečně) pochopil jeho krásu – nebýt toho, že lidé, jimž hudebně důvěřuji, ho pořád dokola poslouchali a vychvalovali do nebes, nejspíš bych je po druhém slyšení odsoudil kamsi do nejspodnější temnice pevného disku a posunul se k jiné cukrovince. Byl jsem totiž ztracen. Florence Welch (25) za pomoci svého Stroje vyprodukovala ohromný monolit, grandiózní barokní opus (jakkoli má rudovlasá Britka k barokním tvarům daleko): na Ceremonials je veliké všechno, počínaje délkou skladeb (a celkovou stopáží, která dosahuje bezmála hodiny, v to nepočítaje spoustu bonusů) a konče počtem motivů v každé z nich. Při prvním setkání jsem album obrazně přirovnal k poslechu Neurosis, ne že by snad Florence měla s takovými zlými pány cokoli společného, jen se toho v hudbě obou umělců děje tolik, že nebohý, nepřipravený posluchač zkrátka nestíhá. Prošel jsem však labyrintem a přetnul gordický uzel – a jsem tu, abych vám představil nahrávku mimořádných kvalit.

Jedním z vysvětlení zmíněné pestrosti může být fakt, že Florence + The Machine je stoprocentně organická kapela, na hony vzdálená všem umělotinám, jimiž je trh přeplněný a na kterých je počítačem zrobené úplně všechno: spodky, vršky, zpěvy a nakonec i ta vydatně retušovaná kočička na obalu. (Exkurz: Florence Welch – aspoň z hlediska mého vkusu – zrovna moc kočička není, spíš taková průměrná zrzavá micina z Londýna. Má sice super nohy, ale za zbytkem bych se na ulici neotočil. To, společně se střízlivým stylem odívání a imidž decentní dámy, považuji za významný bonus – není to tak, že by se vychytralí producenti snažili při prodeji svého kýče nalákat nebohého kupce na dekolt na přebalu nebo na smyslné pohyby ve videoklipu. Florence je opravdová umělkyně, k něčemu takovému se snižovat nemusí. Konec exkurzu.) The Machine paradoxně není žádný program na generování zvuků, nýbrž talentovaná kapela, která hraje, co jim Florence a principál Paul Epworth, podepsaný pod produkcí všech skladeb na Ceremonials (jinak pracuje též pro Adele nebo Kate Nash), nařídí.

Dominuje piáno a klávesové efekty, poznávacím znamením Florence + The Machine je však harfa (extenzivně využívaná už na vynikajícím debutovém albu Lungs), která v některých skladbách jen „plyne“ na pozadí, zatímco v jiných tvoří gró atmosféry (What the Water Gave Me, kde švitoření harfy jako by představovalo zurčení vodní hladiny, o níž se zpívá – milovníkům klasiky to možná dá vzpomenout na Smetanovu Vltavu). Výtečné jsou perkuse, ve „forte“ momentech dodávají hudbě na intenzitě a naléhavosti, jakou žádný syntetický beat nenapodobí (například možná nejlepší skladba alba Heartlines, ze které díky frenetickému bubnování proudí energie všemi směry). Barokní tendence se projevují i v rytmech, jaké Florence pro své skladby volí: obvykle se hraje rozvláčně a s pomalou gradací, na diskotéku můžete zapomenout.

Nejsem zrovna posluchač vyžívající se v hlasových orgiích a opulentním rozsahu tónů, které ta která zpěvačka dovede vyloudit – to pro mě nehraje roli. Mnohem více ocením, že Florencin zvučný hlas rozeznám od ostatních a že mi lahodí jak její introvertní projev, tak chvíle, kdy pěje z plna hrdla, jakoby radostí ze života. S tou radostí to však v případě Ceremonials není nijak samozřejmé. Texty jsou typicky „ženské“ (nikoli však „dívčí“): Florence popisuje vztahové peripetie a emoce s nimi se pojící a zatímco někde opěvuje barvy světa, které si tvoří se svým milým (Spectrum), jinde dojde na temnější odstíny (What the Water Gave Me, kde se chystá s kapsami plnými kamení skočit do řeky). Emoční poselství: dobře to dopadne, ale nikoli bez boje, nikoli bez slz.

Když album v říjnu vyšlo (respektive „proteklo“), davové reakce na zpěvaččině Last.fm byly nadšené – skoro se divím, že „lid“ stihl Ceremonials tak rychle pobrat. Po mém soudu se jedná o náročný kus, pro který je žánrová škatulka „pop“ spíše zavádějící; tucet skladeb v základní edici alba si rozhodně žádá svůj čas. Ceremonials je inverzí k líbivě povrchnímu škváru, ignoruje hektičnost našeho věku. Je to pomalé, zadumané, do detailu propracované dílo, které po naladění posluchače na stejnou vlnu poskytuje skutečný požitek. Mohu-li už na sklonku listopadu vyslovovat definitivní soudy, jedná se o třetí nejlepší popové album letošního roku (první místo si zaslouží Lykke Li s Wounded Rhymes, stříbro získala Norka s mayskou krví Maria Mena za kolekci Viktoria).

Post scriptum: Pakliže by se tu snad našel čtenář, který slyšel předchozí Lungs a zajímalo by jej srovnání s Ceremonials, pak nechť se připraví na to, že Florence za ty dva roky výrazně dospěla. Ty tam jsou drzé songy jako Kiss with a Fist nebo Dog Days are Over. Ceremonials je víc arty, víc apollinské – a tím také v rámci současného popu více výjimečné.