Po pěti letech od ne zrovna nejlépe přijatého alba Dreams of Death nám power-thrashoví urputníci z arizonského Phoenixu Flotsam And Jetsam konečně servírují novou, jubilejní desátou desku The Cold. Na nový materiál jsem byl velmi zvědavý, protože kapela mi je i přes ne zrovna stabilní formu nějakým způsobem velmi sympatická. Možná je to pohnutkami osudu, zásadními změnami v sestavě kapely a také tím, že neměli pouze jedno silné období, ale psali silné skladby v minulosti a jde jim to i dnes...

Pro mě jako fanouška alb Cuatro (1992), Drift (1995) a My God (2001) je The Cold pokračování toho, co bylo ke slyšení právě na těchto klenotech diskografie F&J. Především tedy výrazný a jasně identifikovatelný melodický zpěv Erika A. Knutsona, přemýšlivé groovy kytarové linky a velmi propracované aranže. Flotsam And Jetsam demonstrují, že méně je někdy více, a tak jsou protipólem retro-thrashovému trendu s křečovitou snahou hrát co nejrychleji a nejdivočeji.

První věc Hypocrite ještě moc nenaznačuje, připadá mi jako kdyby kapela nebyla tak skvěle sehraná jako ve skladbách, které následují... F&J se povedlo napsat velmi silný a chytlavý komplet, takže jeden "hit" střídá druhý - Take, titulní The Cold, Black Cloud, Blackened Eyes Staring, hudebně odlehčenější Better Off Dead, důrazná Falling Short, Always a závěrečná Secret Life se silnými melodiemi v refrénu i kytarových bězích. Jedinými slabšími položkami letošního alba tak shledávám úvodní Hypocrite a předposlední, podle mého přehnaně tvrdou K.Y.A.

 Moc bych si přál, aby se na Flotsam And Jetsam usmálo štěstí a konečně dosáhli uznání, které jim po právu náleží. Obávám se však, že v této hudbou přesycené době, kdy člověk pomalu nestíhá poslouchat, co by chtěl, to bude velice těžké...