Po minulé desce Serpentine (která se mi tuuuze líbila) a hlavně odchodu zpěvačky Stefanie, jsem byl velmi zvědavý, jak si kapela poradí nejen s uvolněným postem za mikrofonem, ale i s novou deskou. Uběhlo pár měsíců a máme zde odpověď na obě dvě otázky.
Kapela přibrala do svých řad novou posilu jménem Helen Vogt a co mi hned bouchlo do uší je fakt, že Helen má téměř identickou barvu hlasu jako její předchůdkyně. Po prvních tónech jsem si dokonce myslel, že se jedná o vtip, nebo že jsem omylem založil do přehráváče nějakou starší nevydanou nahrávku. Samozřejmě, že při delším poslechu jsem zaregistroval hned několik rozdílů mezi oběmi zpěvačkami, ale budu se snažit vyvarovat nějakého rozsáhlejšího srovnávání. Důležité je, že nová zpěvule zapadla do zvuku kapely vcelku bez problémů a do všech skladeb její hlas zapadl takřka naprosto dokonale.
Hudební stránka věci je… ehm… jak bych to řekl… no… kapela šlape fajnés, ale oproti minulé nahrávce se toho moc nezměnilo. Ubylo roztahanějších skladeb a přibylo více energičtějších skladeb s hitovějším potenciálem. Deska se hezky poslouchá, vlastně jsem ji pár dnů nevysunul z přehrávače, ale přece jen mi tam něco chybí. Nějaká ta jiskra, zapálení nebo osvěžení. Každý song šlape víceméně ve stejně zajetých kolejích, ale jaksi schází moment překvapení. O zvuk se postaral Waldemar Sorychta, takže vše je v pořádku a po této stránce nelze novince nic vytknout.
Když jsem si Razorbliss poslechl po pár dnech znovu a znovu, došel jsem opět ke stejnému závěru. Průměrná deska s velkým hitovým potenciálem, která se velmi příjemně poslouchá, jen mi tam ještě pořád něco chybí…
Čas a hlavně další řadová deska nám ukáží, co ve Flowing Tears opravdu je. Tuhle fošnu doporučuji všem, kteří mají chuť si poslechnout něco nenáročného a mají rádi přímočarý gothic-metal s ženským zpěvem.

12 / 44:38