Dlouho jsme si nepovídali o Norsku, že? V tomto případě však půjde o smutné rozprávky. Funeral náleží k opomíjeným kapelám, v kruhu zasvěcených esoteriků však padají slova jako „klenot“ nebo „kult“. Kapela to s jistými přestávkami táhne od léta páně 1991 a vlastně tedy patří k nejdéle fungujícím souborům tohoto žánru. Na samém počátku kapela měla ještě silné nervy a rezervoár naplněný tragickými emocemi a tak si usmyslela, že si hrábne na psychické dno pěkně zostra. Rozuměj, žádné servítky, bude se hrát funeral doom. Rok 1995, dlouhohrající debut Tragedies. Ultrapomalé, naříkající a až děsivě krásné patero písní, jenž do této doby těžko hledá konkurenci. Skladby mající v průměru dvanáct minut, truchlící housličky, vokální projev Toril Snyen, který se vyhýbá opernímu patosu, středověkou klasickou hudbou vyplňující intermezza, tklivá kytarová legata, na styl nezvyklá technická sóla, vše v hávu romanticky pojatého záhrobí. Za časový interval vymezující úder kopáku a „céčka“ stihnete uklidit celý byt. A jestli se posluchač nerozplakal do poslední Moment in Black, tak ta to spolehlivě napraví. Konec všeho, rozklad, zmar. Po tomto dechberoucím nástupu následuje hluché období vyplněné hledáním vhodné zpěvačky, vydáním dvou demáčů (zapotřebí je zmínit vynikající mydyingbridovské To Mourn is a Virtue), až konečně sedm let po Tragedies se vynořuje další album s všeříkajícím názvem In Fields of Pestilent Grief. Skupina ubrala na bezvýchodnosti debutu, malinko zrychlila, ale hlavní prvky „pohřbu“ zůstávají po existenci lidstva stále stejné, tak proč to měnit. Následující From These Wounds (2006) již změna je. Zpěvu se ujímá Frode Forsmo, který se bojí growlingu jako křovák elektriky a Funeral se neodvratně stávají konvenčnější gothic/doomovou partou.
Loňské As the Light Does the Shadow tvoří se svým předchůdcem pevně svázaný tandem čerpající ze stejného inspiračního zdroje. Při poslechu čtvrtého „zářezu“ praští do uší stylový úkrok stranou. Pomalý pochodový rytmus

bicích (do nichž řeže poslední zakládající člen Andres Eek), do něhož lze v soukromí domova trénovat pohřební chůzi, je jakousi kostrou, na níž se nabalují agresivní kytarové rify a jako kontrapunkt honosně znějící klávesy. Funeral se pompéznosti nebojí, někdy je té přepjatosti až moc, na jazyk se neomaleně dere slůvko kýč. Vůbec to celé připomíná Novembers Doom nebo Saturnus, na některých místech i finské Yearning. Norové to také přehnali s délkou desky, ta má bezmála hodinu a čtvrt a na této hrací ploše předvádějí pouhopouhý jediný model své posmutnělé muziky. Největší mínusem zůstává zpěv pana Forsma, který není primárně špatný (viz jeho dvoj- či dokonce trojhlasy), jen je pořád stejný a drží se stále též polohy, ve které je nejjistější (i když mu to někdy slyšitelně ujede – viz The Elusive Light). Absentuje tedy jakákoliv snaha o experiment. Barva hlasu trefně dokresluje atmosféru nahrávky, ale rozsah vyzpívaných tónů napočítáte na prstech jedné ruky. Je to velká škoda, mnohdy se nelze ubránit pocitu, že by deska byla o třídu lepší bez vokálu… Uprostřed desky na nás přesto čeká změna; v páté In the Fathoms of Wit and Reason pěje hostující Rob Lowe (Solitude Aeturnus), jenž svým absolutně odlišným projevem průběh poslechu oživuje.
Jedna věc, kterou jsem záměrně doposud nezmínil, však kapely podobného

stylového ražení řadí vedle Funeral do role dětských kašpárků. Existencí souboru prolézá červ smrti, přetěžko nalézt kapelu se smutnějším osudem a při poslechu všech jejích desek mi to vždy vytane na mysl. EinarAndre Fredriksen spáchal sebevraždu a tři roky poté si zubatá našla i Christiana Loose. Při pohledu na kolekci těchto obrázků mi klepe na rameno paní Úzkost.