Po týdnu se vracím s přislíbeným mazlením, tentokrát přeci jen s něčím méně destruktivním, víc hravým, ačkoliv název by tomu nenapovídal. A Child Abuse, který jsem tady popisoval minulej tejden taky, posloužej jako šikovnej odrazovej můstek.
Ty bolavý infantilní melodie si ani Gay Beast neodpouštěj, sice tak s nějakou

větší láskou, míň ukřičeně a pištivě, ale pořád ucho dostává zabrat. U týhle bolestivý infantility ale podobnost víceméně končí, ještě vlastně ne, protože Gay Beast si taky libujou v rytmickejch polámancích, po prašnejch cestách plnejch výmolů, ať to pořádně cuká. Ale teď už vážně podobnost končí, ono co si budeš nalhávat, Child Abuse jsou daleko nepříjemnější pánové než Gay Beast.
Tady se pod to tolik nesype, nehrotí, spíš přichází ke slovu hravost. Neřve se, ale zpívá, a to nádherně falešně. Vlastně to jako celek může místy připomínat třeba poslední Hellu, neposedný, psychedelie a melodie se mezi sebou prolínaj, celý to podporuje ujetej vokál. Jo, poslední Hella prostě přijde na mysl. A taky si uvědomíš, proč tihle kluci ještě musej Helle vykat. Chybí jim totiž pořádnej drajv, pořádná energie, která by jednotlivý písničky nakopla a donutila tě divně se kroutit. Není to tragédie, to vůbec ne, na poslech je to pořád skvělý, zábavný, ale víc než podupávat do rytmu tě to asi nedonutí, chybí tam něco, co tě doopravdy strhne. Což platilo i o živým vystoupení na Sedmičce,

pobavenej smích na tvářích, zaujetí a dešifrování různejch melodickejch linek, ale var se ne a ne dostavit, takže zůstalo u příjemnýho večera, kterej si člověk milerád zopakuje, ale do paměti se mu nevyryje. A tak je to i se Second Wave.
A jak to celý shrnout do tří řádků: Gay Beast hrajou pod střechou labelu Skin Graft a do jeho žánrový koncepce zapadaj víc než dobře. Zářivý barvičky divoce smíchaný dětskou rukou do psychedelickejch mazanic, ze kterejch skoro až bolej oči. Škoda jen, že tomuhle obrázku trochu chybí dynamika, ale třeba příště...