Nová deska a další povzbudivej název. Po dlouhohrajícím debutu I Don’t Care Where I Go When I Die a následný He is Never Coming Back přichází nejnovější výlisek No Absolutes in Human Suffering a vyznění je snad ještě o ždibíček růžovější. Gaza evidentně nemá problém nacházet nový zdroje frustrací rychlejš než jejich řešení, a tak je pozice na světonázorovým poli jasná a stabilní – neprosvítá ani ždibíček světla pode dveřma: konkrétně se texty zabývají morálně-kulturním rozkladem západu (náboženství se častuje obzvláště nevybíravým jazykem) a jejich atmosféra by údajně měla být McCarthyovská (příp. zde).

Naopak po hudební stránce je vývoj daleko rozmanitější. Po počátcích zaměřenejch spíš na nekontrolovaný výboje agrese se druhá deska soustředila hlavně na atmosféru – výrazný zjednodušení po technický stránce, zpomalení a oči obtěžkaný načernalejma váčkama depresí a nespavosti. A ani novinka nepřešlapuje na místě a roztahuje chapadla do novejch směrů, i když do značný míry čerpá i ze srážky těch předchozích – škatulka sludge (třeba Old Man Gloom) / hardcore (třeba stará Norma Jean) v tomhle smyslu přiléhá dost natěsno, jen důkladně zašpinit a přimíchat trochu neurotickýho metálku a sypaček (třeba Ion Dissonance).

Na první pohled je patrnej zvukovej posun. Zůstávaj sice svíravý, tísnivý šmouhy, prohýřená noc ale tentokrát nepřináší tolik chrchlů. Zvuk se sice nikterak nepročišťuje, ale je výrazně nabuzenější a konkrétnější, testosteronová jehla vstřikuje adrenalin do žil. Deska totiž přece jen pobrala víc neúprosný hardcorový nakvašenosti, a to trochu na úkor dřívější rozplizlý atmosféry z He is Never Coming Back - kde vládla střednětempá rozmazaná temnota, často přichází zkrat a záchvaty černýho násilí, při kterejch v puse cejtíš hořký sliny.

Návaly vzteku souvisej i s dynamikou jednotlivejch písniček. Není neobvyklý, že se rychlá grindcorová palba změní ve zpustlou ruinu na ploše tří minut nebo naopak, což může vést k promyšlenýmu kontrastu nebo k náhodnejm srážkám nesourodejch motivů. Gaza tíhne k prvnímu vyznění a vůbec, cit pro celek je jednou z největších deviz novinky. Nejenže se sypací jatka a pomalý temna proplítaj líp než olympijský kruhy, deska má i svůj příběh. Postupně se ze vzteklýho úvodu plnýho jedovatejch slin (zejména rychlovka The Truth Weighs Nothing) vytrácí radikální řešení, na oknech se usazuje čím dál víc sazí a mouru. Zpomaluje se a sedimentace vrcholí v totálně těžkotonážním riffu omílaným téměř 4 minuty v titulní No Absolutes in Human Suffering. V druhý půlce pak postupně vystrkujou růžky i jemnější, rozjímavější momenty, aby se nakonec pocit zmaru přetavil do apatie – poslední Routine and Then Death v tomhle kontextu funguje skvěle, protože po valivým začátku poslední tři minuty vyplňuje poměrně nezajímavá až nudná post-rocková brnkačka; holt smíření s osudem a tak.

Z předchozího by mělo být jasný, že No Absolutes in Human Suffering rozhodně nepřináší žádný zklamání, vlastně mě ani nenapadá, co víc bych od moderní metalový desky chtěl. Rozmanitej, osobitej, s přehledem poskládanej celek, i když z čistě subjektivního pohledu mám předešlou desku za její amébní, sirnatou atmosféru přece jen o něco radši.