Jistě se všichni shodneme, že Gehenna svým posledním albem Murder způsobila fanouškům mírný šok, když místo složitých klávesových

kompozic, přítomných na předešlých nahrávkách, zaútočila formou agresivního blacku s citelnou deathmetalovou příměsí. Byl jsem tudíž zvědavý, s čím Norové přijdou tentokrát.
Ze starých časů zůstali v kapele pouze hlavní mozek Sanrabb a kytarista Dolgar. To ale nemusí nikomu tolik vadit, protože přišel baskytarista Amok z Dismal Euphony a bicí party nahrál Frost ze Satyricon. Byl jsem rád, že se Sanrabb po krátké koncertní anabázi s Mayhem začal opět soustředit na mateřskou kapelu. A po pozorném poslechu WW jsem byl rád dvojnásob.
Už první skladba Grenade Prayer vás vrátí na norská blackmetalová bojiště 90. let a je skutečně obdivuhodné, jak se kapele podařilo do skladeb narvat ten typicky severský a tolik potřebný feeling, který u mnoha alb s novějším datem vydání absentuje. Vlastně mi to přijde, jako by se zrodila

syntéza desky Murder spolu s příměsí raných Darkthrone a taktéž s některými prvky nesmrtelného Pure Holocaust. Zároveň je patrné, že šňůra s Mayhem zanechala v Sanrabbovi určité dojmy, které se zde taktéž projevily, především v kytarové hře. Riffy jakoby vypadly z oka těm, které hrály prim v Norsku 90. let. Nenechte se ovšem mýlit, zvuková stránka věci je na velmi dobré úrovni, žádný nástroj příliš nevyčnívá a skladby nepostrádají ostrost a plastičnost.
Závěrečný verdikt nemůže být jiný, jedná se o další výbornou položku v diskografii Gehenna, která se navíc přesně trefuje do mého hudebního vkusu. Jsem přesvědčen, že kdyby WW vyšlo o nějakých 15 let dříve, byl by z něj v současnosti totální kult, ale jelikož tomu tak není, musím bodík ubrat. Pekelné údolí se otřásá a Moloch se tetelí blahem. Takovýto ďábelský lomcovák musíte vypít na ex.