Ghost Bath jsou na scéně podivným zjevením, a to především v minulosti skrývaným původem své skutečné národnosti, čímž fanoušci uskupení žili v iluzi, že Ghost Bath jsou z Číny, aby však posléze přišlo odhalení, že pocházejí ze Severní Dakoty a Minotu. Proč tak činili? Nejspíše se snažili upoutat pozornost, a to se jim celkem i povedlo, neb Ghost Bath prodělali až raketový start vyústěný podepsáním smlouvy s Nuclear Blast. S pevnou ruku komerčního labelu za zády se propagační kampaň rozjela na plné obrátky a provází ji dva videoklipy k písním Golden Number a Happyhouse. Začaly se množit i koncertní vystoupení a tak je jasné, že se díky tomuto obchodnímu tahu Američanům rýsují plodné časy budoucnosti.

Osobně jsem Ghost Bath, utápějících se v žalostných post-depresivních smutcích, objevil až s poslední deskou Moonlover a jeden by si mohl říci, že GB mají pouhé štěstí a že se jedná o prachsprostou náhodu. Ano, oni ho vlastně GB měli, ale jejich muzika je opravdu navíc výborná, takže se ani zájmu ze strany vydavatelského obra nedivím, i když se v případě Nuclear Blast obávám toho horšího - zamotají se Ghost Bath do labyrintu smluvních pastí, tlaku a otroctví pro vyšší zisk firmy? Snad se z GB nestane „hvězdička“ otročící pro nabubřelé boháče, nebo aktéři zblblí slávou, mohlo by to započít rychlý úpadek nejen muziky, ale i jejich osobností. Ale přesuňme se k tomu hlavnímu, k jejich muzice.

Ghost Bath posouvají výrazové dění dosud složených kompozici do odlišných sfér a spouštějí v myslích ty nejsmutnější emoční okamžiky. Moonlover je ve všech směrech vyspělejším počinem než jeho jediný dlouhohrající předchůdce Funeral, a to po produkční i skladatelské stránce (starší tvorbě jsem na chuť nikdy nepřišel). Jednotlivé kompozice působí propracovaněji a působivěji, skupina si se svými nápady více pohrává. Také aranže skládá pod metalový základ efektivněji a rozmanitěji. Nejsilnějšími stavebními kameny Moonlover ale jsou jednoznačně melodická vyvrcholení, vždy tvořená kytarovou, velmi výraznou linkou (tyhle hlavní tažné melodie vás definitivně připraví o rozum) doprovázenou vrstvenými podkresy.

Kupříkladu po po intru The Sleeping Fields následující klipovka Golden Number. Tenhle klenot vás zasype zdrogovaně rychlými tempy, v nichž bicí zní jako vichřice, riffy působí dojmem řezajících žiletek a vokál vyznívá jako zoufalý nářek z temných nočních můr. Pak následuje právě jedna z výrazně chytlavých melodií vnášejících do onoho chmuru trochu pozitivního uvolňujícího světla, vše se navzájem párkrát prostřídá a následuje ukončení klidným klavírním dozvukem. A to pozitivní se mi na kapele také velice líbí. Ghost Bath jsou depresivní, melancholičtí a jejich hudba zní jako noční pláč mrtvých, avšak dokáží na svoji tvorbu pohlížet s dávkou nadhledu, a tak některé momenty vyznívají opravdu slunněji, aby vám nad zhroucením se do psychické propasti daly chvilkovou naději. Nejedná se ale o nějaké trapné veselí narušující celek, nýbrž o jakési duševní uvolnění a povznesení se.

Zásadním neduhem jinak chvályhodného alba je několik drobnůstek, vzezřením však působících neškodně, ale při uvědomění si, jak by jinak Moonlover mohlo znít, tyto nepříjemnosti docela zamrzí. Prvním šrámem na albu je sporadicky i mnou opěvovaná hymna Golden Number. Ji mohu nazvat za jednu z nejvydařenějších žánrových skladeb, s jakou jsem se dosud setkal, ale Ghost Bath ji nešikovně umístili do čela sedmi žalozpěvů, aniž by dokázali navázat stejně kvalitními kompozicemi. Vyložili tedy své eso hned v úvodu a tím vše podstatné řekli a posluchače bez jakéhokoli napínání absencí překvapení čeká mírné zklamání. Neznamená to však, že jsou ostatní skladby špatné. Každá z nich má svoji vlastní podobu, zajímavé nápady ve formě pro kapelu typických melodických snových frekvencí a působivou atmosféru, jen jsou prostě ve srovnání s Golden Number poloviční.

Jako další problém vnímám rozmístění jednotlivých kompozic v průběhu ubíhajících minut. Američané ambientní stopy rozhodně umí, dodávají jim svou vlastní snovou auru, která posluchače přenese do jiné hypnotické části vnímání, ale problém nastává s umístěním rovnou dvou takových věcí za sebe (zhruba polovina alba). Beneath the Shade Tree a The Silver Flower (Part I) přeruší atmosferickou linii Moonlover a všechny dobré dojmy z poslechu jsou rázem ty tam i přes to, že jsou tyto dvě kompozice na vysoké úrovni a nebál bych se do budoucna v případě GB čistě ambient/atmospheric alba. Navíc jedna ze dvou ambientních písní mohla album uzavírat, takto je deska nesourodá a v dalších metalových skladbách budete mít problém navázat na první polovinu materiálu. The Silver Flower (Part II) navazuje tam, kde její předchůdkyně skončila, avšak po chvíli navrací kapelu do blackových kolejí a spolu s Death and the MaidenMoonlover uzavírá. Avšak nijak výjimečně.

Ghost Bath se prezentují kvalitní porcí depressive black metalu, šmrnclého rockově melancholickou notou, ale doplácí na nevyváženost nápadů doprovázenou nešikovným rozložením sil na ploše čtyřiceti minut. I tak je však co poslouchat a některé nápady jsou mistrovské. Jak bych ale na album nahlížel bez takové Golden Number? Jak by album znělo, být jinak uspořádané? Těžko odpovědět. Všem milovníkům snové melancholie a moderního pojetí blacku Moonlover ovšem doporučuji.