O finsky mrazivém náladotvorném zázraku, smečce Ghost Brigade, v níž mimo jiné působí i dlouholetý klávesák Swallow The Sun Aleksi Munter, se toho za těch pár let na (bohužel v širším povědomí nepříliš zářivém) výslunní  napsalo již skutečně hodně.

Aby také ne, její cca dva roky staré album Isolation Songs bylo dokonalým nástupcem neméně výtečného debutu Guided by Fire (ještě teď mi z válů typu Disgusted by the Light nebo Minus Side běhá mráz po zádech) a některé songy této velice důstojné dvojky (Into the Black Light, My Heart is a Tomb!!) ani po letech nemají sebemenší chybu. Pánové se totiž v době jejího vzniku nebáli k melancholickému progresivněji pojatému rock/metalu finské školy á la The Chant přidat i další atmosférické/post prvky a výsledný produkt byl až nečekaně uhrančivým dílem.

Následník takového klenotu to tedy neměl ani náhodou lehké, a protože do této nevděčné role bylo samotnými tvůrci pasováno krásným coverem opatřené album Until Fear No Longer Defines Us, člověk se neubrání pocitu mírné počáteční odtažitosti, jelikož, koneckonců, jaké jsou šance úspěšně navázat na bezmála dokonalou předchozí řadovku?

Ono už při úvodních teskných kytarových melodiích ryze akustického otevíráku In the Woods, připomínajícího DamnationÅkerfeldtovy formace, posluchači svitne. Velké.

Jako vždy výtečný vokální kolotoč dvorního, kdysi stonerového, pěvce Manne Ikonena, útočící na pozice těch nejlepších clean vokalistů v i mimo žánr, vybroušené, přesto až nečekaně triviální, v rámci žánru standardizované, kytarové souhry Willeho a Tommiho, posluchači přinášející pořádnou porci mrazivého feelingu fyzické i psychické izolace, což je téma ve tvorbě formace trvale setrvávající.

A když Brigáda díky této asociální depce tvoří takovéhle nahrávky, člověk má tendenci je v tom ještě podporovat.

Čtyři minuty nádherné, skoro akustické skladby jsou ty tam, banda jde na věc zpříma a sype z rukávu první singl, totiž Clawmaster. Stonerově pozvolna se převalující sloka, přinášející uvolnění před nátlakovými pasážemi, se snoubí  s klasicky finskými, chytrými, melodickými mezihrami zkreslených kytar. K tomu texty plné kyselé bez i pokoutné naděje:

„Cut off the ropes
Seal my wounds
Let me run away to find my brigade“ 

 Jednoduše řečeno, jakmile to Ghost Brigade rozbalí, není o čem. Nádherný zvuk i produkce navíc celý zážitek jen podtrhují a posluchač  doufá, že kluci i v dalších válech udrží laťku vysoko.

Chamber. Jednoduše vystavěný pomník severskému, přemýšlivému, melancholickému rocku svou strukturou připomene Into the Black Light z minulé řadovky, ba i jeden z riffů je drobnou recyklací již použitelného, byť stále silného melodického nápadu.

Vybrnkávky, s jistotou odzpívané vokální party, zamyšlená basa Janneho Julina s citlivými groovy, jež naprosto stačí zbytku formace. Je očividné, že se po nervy drásajících sludge rock/metalových pasážích z minulého alba kapela rozhodla víceméně vrátit zpět k soundu svého debutu a upřímně – jsem za to i tak trochu rád. Koneckonců, jak stárne kapela, stárneme společně s ní, a na drsnější muziku jsou tu jiná uskupení.

Jako kdyby pánové chtěli mým nenápadným spekulacím ohledně vyměklých hošíků učinit přítrž, přicházejí s o řádný kus tvrdším kouskem Traces of Liberty, který kromě výše zmíněného sludge koketuje také s odlehčeným, svěžím doom metalem – rychlé, přímé, úderné. Právě tolik, aby probudilo předešlými serenádičkami trochu ukolébaného posluchače. Podobný účinek má i následná Divine Act of Lunacy a člověk se nemůže zbavit pocitu, že právě tyhle dvě skladby tvoří ostrůvek dravosti na jinak velmi pozvolna se odehrávajícím divadelním kusu.

Do oné inscenace míří i jedna z nejlepších věcí novinky, sice Grain s již slyšeným, ovšem stále naprosto strhujícím refrénem, při kterém člověk skutečně neví, jestli nemá pokleknout na kolena a líbat Ghost Brigade chodidla. Super, super , super.

Ba ani poslední čtvrtina alba není ani náhodou špatná, skvělou prog rockem (Porcupine Tree) nasáklou Cult of Decay střídá tvrdší záležitost Torn s výtečnými harsh vokály a soustředěnou rytmikou. Je to pouze vál Soulcarvers, jenž se i po delší době jeví býti až příliš rozvláčnou záležitostí, v níž nevyniknou jinak perfektní premisy tvorby Ghost Brigade, přestože v případě, že příjemce potřebuje vypnout a chvíli rozjímat nad šálkem kávy/čaje kvalitní tvrdé lihoviny jako když jí najde.

Jediný, kdo tedy bude z novinky GB spíše mírně zklamaný, tak bude zarytý příznivec post-rock/metalu, kterému zvýšená pozornost žánru stoner/sludge na minulém Isolation Songs, věřím, mohla naprosto sedět. Ovšem milovníkům debutu, dodnes tento nádherně vybroušený hudební klenot k nebesům vynášejícím, mohu vzkázat jen jedno – jednoznačně berte. Nečekejte progresi, nečekejte něco nového, jen (jen?) velice solidní pokračování melancholického seriálu, jenž si neustále drží kvalitativní laťku velmi vysoko a jeho poslech vás i tentokrát bude provázet minimálně po několik následujících týdnů.